Původně měla namířeno do nemocnice, ale práce s nemocnými ji psychicky vyčerpávala. Dnes má třiatřicetiletá Barbora Rektorová cateringovou firmu s luxusním sushi, které vám připraví přímo před očima na firemním večírku nebo doma v kuchyni. A o podnikání mluví příjemně realisticky. Však si to přečtěte sami.
↑ Barbora Rektorová, zakladatelka firmy Sushiqueeen, se svým kolegou Yukim.
Pracovala jste jako letuška, studovala na fyzioterapeutku a chvíli taky učila angličtinu. Jak jste se dostala k sushi?
Sushi jsem poprvé ochutnala na výletě v Londýně. Bylo mi třiadvacet a byl to takový zážitek, že jsem se rozhodla se to naučit. Když jsem se pak vrátila, zkoušela jsem to sama doma, ale nebylo to ono. Něco tomu chybělo. A pak jsem se díky kamarádce seznámila s Yukim, který je z Japonska a v Praze v té době dělal sushi v jednom sushi baru.
Dnes tvoříte s Yukim tandem, který připravuje nejlepší sushi v republice. Jak se ze zájmu vyvinulo podnikání?
Věděla jsem, že nejsem člověk do kanceláře a při studiu zjistila, že mě to netáhne ani do nemocnice. Jsem člověk, který má rád zodpovědnost sám za sebe, což je základní předpoklad podnikání. Nešla jsem do něj s plánem mít velkou firmu. Moje vize byla vybudovat si určitý životní styl, který mě bude bavit – potkávání lidí, poskytování zážitku a zároveň mě dokáže uživit. Měla jsem možnost expandovat, ale nakonec jsem se rozhodla to neudělat. Špičková kvalita sushi záleží hodně na kuchaři a ve velkovýrobě ji podle mě nelze udržet.
Nebála jste se vstupu do oboru, který byl „jenom“ vaším koníčkem?
Na začátku jsem si myslela, že když chci uspět, první předpoklad je naučit se hrozně dobře dělat sushi. Takže jsem to udělala, což byla, ohlédnu-li zpátky, obrovská výhoda. Dnes spousta příruček radí začínajícím podnikatelům, ať prostě hlavně začnou, že i když nejsou experti, situace se nějak vyvine. To jsou všechna ta hesla jako „start before you feel ready“ nebo „fake it until you make it“. Částečně je to pravda, protože na podnikání člověk nikdy úplně připravený není, pokaždé nás může něco překvapit. Ale svůj obor musíte umět. Protože klienti od vás objednávají věci s předpokladem, že je umíte a že jim dodáte, co slibujete, nikoliv že se na nich budete podnikání teprve učit.
↑ Nemůžete úspěšně podnikat v oboru, kterému nerozumíte. To je jen mýtus z příruček, míní Barbora Rektorová.
Když jsem vás oslovila „královna sushi“, což je název vaší firmy, moc jste se na to netvářila. Proč?
Název Sushiqueen jsem vymyslela pro firmu. Záměr byl evokovat luxusní, kvalitní sushi a kvalitní servis, s mírnou nadsázkou řečeno, že s klienty budu jednat jako s králi. Nikdy by mě nenapadlo, že lidi bude zajímat, kdo stojí za firmou nebo že jako královnu začnou oslovovat mne. Natož, že mě tak budou titulovat novináři v rozhovorech. Ve spojení se mnou jako osobou a v češtině obzvlášť mi ten název zkrátka nejde přes pusu, jako bych tím říkala, že jsem něco víc než jiní, což je hrozná hloupost. Ještě já před lety neměla ani páru o něčem, čemu se dnes říká osobní branding. Ukazuje to moji nezkušenost. Dnes bych o názvu pravděpodobně přemýšlela jinak.
Uživilo vás sushi hned od začátku?
Ne. Když jsem začínala, učila jsem angličtinu. Ne že bych do podnikání ze začátku vrazila všechny úspory, ale potřebovala jsem platit nájem a z něčeho žít. Bylo to náročné období, život se mi smrsknul na práci a podnikání, kdy jsem jedním dotovala druhé. Jsem dříč a myslela jsem si, že takto je to správně. Jako to bývá ve filmech a knihách – když pár let dřete od rána do noci, dřív nebo později se to vyplatí a úspěch se dostaví. Ale tak to není. Po čase jsem si uvědomila, že pokud chci uspět, musím začít uvažovat jako podnikatelka, budovat strategicky a v dlouhodobém horizontu firmu, místo toho, abych po skončení sushi večírku ve dvě ráno myla nádobí. Došlo mi, že když budu dělat všechno, nejsem schopná si svoje podnikání zorganizovat a už vůbec ne strategicky přemýšlet. Přestala jsem se snažit stíhat všechno, na nádobí si najala lidi a konečně se zamyslela nad základními otázkami: co prodává, co nikoliv, kam chci firmu směřovat, jaká by měla být cena sushi, aby mě podnikání uživilo.
Jaký je podle vás největší mýtus týkající se podnikání?
Že podnikatel musí hrozně riskovat. Určitá míra rizika je v podnikání vždycky, nicméně dá se minimalizovat, tedy pokud člověk používá hlavu. Nemám ráda přístup typu „otevřela jsem kavárničku, nádherné prostředí, výborné delikatesy, ale zlí lidi tam nechodili, protože to neumí ocenit.“ To je hloupost. Základním předpoklad úspěšného podnikání je dělat, co lidi chtějí, a za co jsou ochotní vám zaplatit.
Co vám dává jistotu, že děláte věci správně?
Kéž bych měla jistotu, ale ony chyby jsou celkem rychle vidět a naopak když děláte věci správně, dostaví se úspěch. Sama pro sebe jsem si zbořila i některé další mýty o podnikání. Myslela jsem si třeba, že být úspěšná podnikatelka znamená být sebevědomá, mít ostré lokty a být dravá. V praxi jsem zjistila, že to není potřeba. Když pracujete tak, že svým klientům agresivně prodáte to, co oni až tak nechtějí, už se k vám nikdy nevrátí. Jen si tím zkazíte pověst. Nejsem bezohledná a neosobní, jak radí v různých příručkách. Chovám se přesně naopak. Mimo jiné jsem díky tomu přestala mít strach, jestli klienti zavolají i zítra nebo pozítří. Uvědomila jsem si, že i kdyby někdo začal dělat úplně totéž co já, okopíroval celý můj web i všechno ostatní, moji klienti chtějí mé služby právě proto, že je dělám já.
↑ Důležité je nemít práci nebo podnikání jako jediný smysl života, radí úspěšná podnikatelka.
Co byste poradila začínajícím podnikatelům?
Stát se profesionálem. To mimo jiné znamená přestat mít práci a svoji firmu jako jediný smysl života. Samozřejmě je potřeba dělat ji poctivě a dobře, ale to by snad měla být samozřejmost. Když jste v práci ponoření až po uši, nejen že nemáte odstup, ale také je na člověku znát, jak moc chce zakázku za každou cenu. Mám svou práci ráda, ale pořád je to práce. Dospěla jsem k tomu, že když si zachováte odstup, je byznys mnohem jednodušší a mnohem jednodušeji se také člověk smíří s prohrami, které čas od času přicházejí. Osobně si dovedu představit situaci, že moje firma tady jednou nebude. Třeba až Yuki řekne, že chce zpátky do Japonska, asi budu muset skončit, protože nechci pracovat s někým jiným. Bude mě to mrzet. Ale nebudu to vnímat jako osobní tragédii, protože mám ještě další věci, pro které žiju.
Bylo něco, co jste na začátku byznysu podcenila?
Hodně jsem důvěřovala lidem a přistupovala k nim způsobem, že se na ně můžu spolehnout. Takže když mi na začátku někdo nabídl webové stránky nebo reklamu, kývla jsem, aniž bych se ptala na výsledky: co mi to přinese, kolik díky tomu vydělám, jak mi webovky nebo reklama zvýší obrat. Taky jsem zjistila, že když chci vidět výsledky, musím je průběžně kontrolovat. Když jsem se nepídila, dostala jsem věci, které jsem nepotřebovala a vlastně ani pořádně nevyužila. Nakonec mi došlo, že pro mé podnikání je daleko důležitější získávat individuální klienty, kteří mi dají dobré reference, než oslovovat reklamou masy. Jsem drobná živnostnice, a když jsem postupovala pomalu, sama podle sebe, zjistila jsem, že nakonec ani nemusím nic prodávat, protože mí ideální zákazníci už na mé zboží vlastně čekají. Neříkám, že je to cesta pro každého, ale tento styl sedí na míru mému způsobu podnikání.
A vaše největší chyba?
Byla jsem sprinter. Teď po zkušenostech si myslím, že aby člověk v podnikání uspěl, musí být maratonec. A stát se ze sprintera maratoncem je těžké a vyžaduje to hodně disciplíny. Například než se mi narodily děti, žila jsem velice hekticky. Tři dny jsem pracovala v kuse a pak na dva dny odpadla. To s dětmi ale jaksi nejde. Hlavně první těhotenství jsem snášela dost špatně a první rok s dvěma dětmi byl těžký. Musela jsem se naučit být disciplinovaná a mnohem víc plánovat. To mi zůstalo do teď. Dnes dělám každou neděli plán, abych v týdnu udělala alespoň jednu dlouhodobou strategickou věc pro svou firmu. Protože jinak se člověk ztratí v e-mailové poště a jiné denní agendě. Tyhle věci však vedou akorát k udržování byznysu, nikoliv ke zvyšování kvality ani k růstu.
Jana Benešovská
