Srovnáváním se s ostatními svůj úspěch nezměříte

Je mi třicet a ještě nejsem manažer. Jak to, že se už půlce spolužáků povedlo, že jsou úspěšní? „Srovnávání se může být velmi užitečné, má ale i svoje rizika,“ upozorňuje psychoterapeut Honza Vojtko.

Honza Vojtko↑ Psychoterapeut Honza Vojtko: Řada lidí chce být třeba jako Steve Jobs. Jenomže nejde být něčí kopií.

Hodně lidí svůj úspěch odvozuje od toho, jak se daří jiným. Co srovnávání se přináší?

Srovnávání je dvojsečné. Psycholog Carl Rogers pojmenoval, že „já“ je svým způsobem rozdělené na dvě části, na ideální a skutečné já. Tedy to, jaký chci být a to, jaký jsem. Naše motivace k různým činnostem jako s kým žiju, kde bydlím či jakou dělám práci je založená na tom, že chceme dosáhnout svého ideálního já. Srovnávání se s druhými může být velmi užitečné v momentě, kdy mě někdo inspiruje a pomůže mi tak vytyčit si nějaký rys mého ideálního já či cestu k němu.

Co se stane, když se srovnávání zvrtne?

Na přehnané srovnávání narážím při terapiích pořád, může vést k úzkostem, depresím a dalším obtížím. Jde o to, že zdravé je nechat se inspirovat jen nějakými rysy toho druhého, ale už ne snažit se být zcela jako ona nebo on. Řada lidí chce být třeba jako Steve Jobs. Jenomže nejde být něčí kopií. Nejlépe nám to ukazuje například neverbální komunikace. Jsou části lidského těla, které nelze vůlí ovládat. Takže i když si řeknu, že se budu chovat tak a tak a potom budu působit jako někdo jiný, vždy mé tělo ukáže, jak to opravdu je. Každý také od rodičů dostal určité vzorce myšlení, které ho ovlivňují a tvoří jeho skutečné já. A ty nikdy úplně nepřepíšete.

Proč se vlastně srovnáváme s druhými?

V naší společnosti je důležitým měřítkem míra úspěchu a srovnávání se s ostatními nám zdánlivě umožňuje zjistit, jak si stojíme. Jenomže průšvih je, že to není pravda. To, co znamená úspěch pro jiné, nemusí být úspěchem pro mě, neznamená to, že budu štastný. Mezi klienty mám řadu úspěšných manažerů, kteří jsou „za vodou“, ale štěstí stejně nepřichází. Často zjistíme, že by je skutečně naplnil spíš třeba funkční vztah, ale oni se ženou za penězi proto, že chtějí podvědomě někomu jinému dokázat – rodičům, partnerovi, učiteli ze střední – že na to mají. Jinými slovy, kdo nemá vlastní cíl, pracuje pro toho, kdo ho má.

Purchase Management Forum -48-male

↑ Rodiče by měli svoje děti nechat nabít si čas od času koleno, říká Honza Vojtko.

Co je tedy cestou ke štěstí?

Práce sám se sebou ve smyslu uvědomování si sebe sama, pátrání po tom, kdo jsem, co mě pohání, jaký mám já sám smysl života a vnitřní hodnoty. Nemluvím o konstantním štěstí – silný pocit, že jsem šťastný, má permanentně málokdo, ale o tom, že pokud se vás někdo zeptá, zda jste šťastní, řeknete třeba i po chvilce zamyšlení: vlastně ano.

Jak si ta vnitřní kritéria stanovit?

Ta kritéria jsou individuální. Prvním krokem k jejich nastavení je zapátrat v minulosti a zamyslet se nad tím, kdy jsem byl opravdu šťastný. Objevit, jaká jsou moje kritéria pro mé vlastní štěstí, co obsahuje. Jaké je moje očekávání od života, nakolik ho naplňuji a nakolik naplňuji spíš očekávání mých dětí, rodičů, partnera a tak dále. Každý by měl rozhodně vědomě průběžně pracovat na tom, aby si je stanovil a rodiče by v tom měli podpořit i svoje děti, dobří šéfové zase podřízené. V tom, aby člověk nežil životy druhých, neplnil představy jiných o jejich životě, ale svoje. Když znám nejen svoje hodnoty, ale i smysl života – a ten se může v průběhu života měnit, je to celoživotní práce, tak tato kritéria lze použít jako filtr, který mi řekne, čemu se mám věnovat a čemu ne.

Co konkrétně mohou rodiče nebo šéfové udělat?

Rodiče by měli svoje děti nechat nabít si čas od času koleno. Když jim pořád zametají cestičku, připraví je o možnost naučit se zvládat i nepříjemné věci a poznat při tom sama sebe. Řada rodičů či šéfů také ráda přehnaně chválí nebo naopak uděluje různé nálepky, srovnává své děti či podřízené s ostatními. Hlavně s dětmi to dělá strašné věci. Řeknou si: nejsem jako Pepíček a dokud takový nebudu, nebude mě mít máma ráda. Když se to děje už od raného dětství, neseme si to s sebou až do dospělosti, nikdy to zcela nepřepíšete. Užitečné je spíš pěstovat již zmíněné sebeuvědomění a postup: ano, mně se v životě něco stalo, ostatním se taky dějí nepříjemné věci, tak se z toho nezhroutím, ale uvědomím si, že mám jiné kvality a pokud mě to stále žere, dojdu si pro pomoc, mám tendenci s tím něco dělat.

Proč jsou problematické ty pochvaly?

Když děti či podřízené neustále chválíme místo toho, aby se rozvíjela jejich schopnost ohodnotit se sám v souladu s vnitřními kritérii, o kterých jsme mluvili, stane se, že aby byli šťastní, potřebují od ostatních něco jako povolení. Stanou se závislými na pochvale od druhých. Je to o vyplavování hormonu „odměny“, kterým je dopamin. V podstatě si pochvalou „šlehnou“ svoji dávku štěstí. Jenomže co se stane, až to okolí přestane dělat? Nebo až budou mít šéfa či partnera, který prostě na pochvaly není? Dostaví se „absťák“ a pak trpí.

Přehnaným srovnáváním se se zabývá i zajímavý dokument Hlad po úspěchu. Podle něj je jedním z hlavních důvodů pro srovnávání se a honbu za úspěchem touha po pozornosti. Co si o tom myslíte?

Ano, většina věcí, které si kupujeme, pro nás není reálně životně důležitá, mají spíš funkci symbolu statutu. Statusové předměty nám mohou dodávat pocit, že se i díky nim začleníme do nějaké komunity, že jejich koupí sebe i ostatní ujistíme, že jsme dosáhli úspěchu, získáme pozornost ostatních a jejich uznání. Lidé, kteří neznají sami sebe totiž snášejí mnohem hůř samotu, hodně řeší, co by jejich jednání řekli ostatní, zda neriskují vyloučejí ze skupiny a také chodí ze vztahu do vztahu, nesnesou samotu. Sebeuvědomělý člověk se srovnává jen sám se sebou.

Lucie Römer Kavanová (autorka je novinářka na volné noze)

Další články k tématu