Rostya Gordon-Smith: Zakazovat u pohovoru otázky na rodinu je nesmysl

Patří mezi 50 nejúspěšnějších personalistů světa. Je uznávanou top manažerkou a bojovnicí za práva žen. Rostya Gordon-Smith přitom říká, že to nejdůležitější, co musí žena udělat, je přestat urputně slaďovat kariéru a osobní život a snažit se dobře vychovat své děti. Dobře ví, o čem mluví, sama vychovala čtyři syny a je babičkou osmi vnoučat.

S oblibou říkáte, že osud není náhoda, ale dosažitelný cíl. Znamená to, že člověk může dosáhnout všeho, co si usmyslí?

Ano, ale je důležité toto motto správně pochopit. Každý člověk na své cestě životem dojde na spoustu křižovatek, kde se musí rozhodnout, kudy půjde. Rozhoduje se na základě zkušeností, své filozofie, cílů, kterých chce dosáhnout. Proto je důležité stanovit si pevné hodnoty. Každý si musí dobře promyslet, jaký chce být, jak chce působit na lidi, co chce dokázat. Když pak přijde na rozhodování, nebude na křižovatkách tápat, vlastně skoro nepozná, že se na nějakých ocitne. Rovnou si totiž může říct „tam já nechci“ nebo naopak „toto se shoduje s mými hodnotami, to bych ráda zkusila.“ Vedu teď jeden velký projekt v západní Evropě, kde učím lidi budování osobního brandu neboli značky, reputaci, chcete-li. To je velmi silná věc a lidé se mě vždycky ptají: mám jiný brand doma a jiný v práci? Slovní pojmenování možná zní jinak, v profesi pravděpodobně vážněji, ale základní stavební kameny, hodnoty, jsou úplně stejné na obou frontách.

Je nepořádek v hodnotách důvodem, proč dnes tolik lidí na křižovatkách tápe? Chtějí stihnout všechno a nemají nic?

Určitě. Navíc když nemáte pořádek v hodnotách, těžko se hledají priority. Pak různě kloubíte, balancujete, slaďujete, ale tak to nefunguje. Když budu mluvit o ženách, ženy dnes skutečně mohou mít všechno. Někdy. Ve správný čas. Mám známou, která má čtyři děti a pracuje na vysokém postu ve finančním sektoru. V práci je denně od devíti od rána do pozdního večera, víkendy pak striktně vymezuje dětem. Jenže problém je, že když sedmiletý syn přinese poznámku ze školy v úterý, ona o tom neví a řeší ji až v sobotu, kdy už je pozdě. Ptala jsem se jí: „Dělala bys to takto v práci? Kdyby se něco stalo, nechala bys to na sobotu a neděli?“ Samozřejmě, že ne. Každá doba má své priority a žena si je musí pečlivě rozmyslet. Koučuju ženy, které navenek perfektně slaďují, uvnitř však mají nesmírný pocit viny. Často slyším argument, že „tolik času jsem studovala, to by byla přece škoda, abych teď odešla“.  Já ten sentiment chápu. Žijeme v ambiciózním světě, z něhož není lehké vyskočit. Ale nejde přece jen o práci. Máme ženy nesmírně inteligentní, vzdělané, ovšem jakou službu dávají společnosti? Práci v určité firmě? Není náhodou největší služba společnosti, že něco ze sebe předají do svých dětí, které pak ovlivní celou budoucí generaci? Mateřství je jedna z nejtěžších samostatných prací. Musíme se k němu začít stavět jinak jako jednotlivci i jako firmy. Musí být lépe odhodnoceno – peněžně i daňově. Jinam nám to naše děti velmi brzy vrátí.

↑ Rostya Gordon-Smith: Když nemáte pořádek v hodnotách, těžko se hledají priority.

Byly by věci jednodušší, kdybychom místo ve čtyřiceti rodily v pětadvaceti?

Nechci nikomu radit, ale třeba z čistě lékařského pohledu to tak je. Když si uvědomíte, že vystudujete, pak porodíte, a když jde dítě nebo obě dvě do školy, pořád jste ještě dost mladá, abyste budovala kariéru. Odpadá dilema, kdy se na vrcholu rozhodujete, jestli a na jak dlouho případně opustit práci, odpadá slaďování, kdy na toaletě v korporaci odstříkáváte mléko, abyste ho poslala domů chůvě. Největší chyba je, že mateřství se v současné společnosti zastrkává do rohu jako něco vedlejšího, neslučujícího se se s firemními hodnotami. Přitom my personalisté nenabíráme jenom mozky lidí, ale také jejich emoce. A veškeré antidiskriminační zákony typu neptat se při náboru do práce na rodinu vedou akorát k tomu, že ji jako společnost totálně rozbouráváme.

Když se vrátíme k práci, ženy přece i v minulém století pracovaly a nikdy se kloubení práce a rodiny tolik neřešilo.

V Česku je hluboká tradice ženské práce. To není nový trend. Nový je kariérní růst, chtění vysoké pozice a očekávání s tím spojená. Když vidíme, že je to možné, kdo by to nechtěl alespoň zkusit? Tím spíš, když ženy vždycky byly vzdělanější, snaživější. Vždyť 60 % absolventek vysokých škol tvoří ženy.

Proč je jich tedy na vysokých postech pořád tak málo?

Ženy nemají dobré podmínky pro budování kariéry. Nenajde se ve společnosti tolik těch, které se chtějí drát do vysokých funkcí, všechno obětovat a dřít do úmoru. V poslední době vidím, že schopné ženy jdou raději podnikat nebo do menších firem i třeba za menší peníze než aby postupovaly po kariérních žebříčcích v korporacích. Mohou si totiž samy lépe zorganizovat čas a styl řízení. Částečně je jejich absence na vysokých postech ale i vina samotných žen. Když už ve vedení jsou, je jich tam málo a navzájem si nepomáhají.

Možná jim dělá dobře, že ony to dokázaly a jiné ne. Taky jste bývala taková?

Když budu upřímná, ano, bylo to tak. Ženy si nepomáhají, protože v první řadě bojují o pozornost a o samce, to je v nás zkrátka zakódované. Když žena potká ženu, pořádně si ji obhlédne, zhodnotí postavu, oblečení, pravděpodobně bude kritizovat, protože tak jsme naučené.  Moje tchýně mi vždycky říkala: „Když nemáš co dobrého říct, najdi alespoň jedno pozitivum.“ Poslední průzkumy ukazují, že jedna žena v top managementu se podřídí mužské většině, nicméně dělá jí dobře, že „ona je tam, ona se tam dostala a jiné ne“. To byl i můj případ. Já jsem o samce nebojovala, jednoho už jsem doma měla. Pocit, že jsem jediná vyvolená v boardu plném mužů, mi však nesmírně lichotil. Když jsou ženy v top pozicích dvě, tak proti sobě často bojují, kritizují jedna druhou, čímž ženskému elementu také nepomáhají. Teprve když jsou tři, může z nich firma dostat veškeré výhody, které v ženách jsou – komunikaci, empatii, time management. A teprve když jsou tři, začnou taky jedna na druhé hledat pozitiva.

Jakou největší chybu dělají personalisté a jejich šéfové v dnešní době?

Co mě nejvíc vytáčí, když mi řeknou, že jim nezáleží na tom, jestli na určitou pozici přijmou muže nebo ženu. Že pokud jsou výkonní, je jim to vlastně jedno. To je nesmysl. Muži a ženy jsou jiní. A je to dobře, že jsou jiní, svět je daleko krásnější a rozmanitější.

Neznačila jste, že považujete za nesmysl zakazovat při přijímacím pohovoru otázky na rodinu a děti. Proč?

Protože je to něco, co v praxi nefunguje. Nedávno jsem mluvila se ženou, které se personální ředitel na pohovoru ptal, jestli má děti. Ona řekla, že dvě a on se vyptával dál. Co bude dělat, když budou nemocné, jak daleko má babičky, chůvu… Dotyčná samozřejmě věděla, že otázky jsou nelegální, jak mi ale řekla, venku čekalo dalších dvanáct uchazeček, které by je ochotně odpověděly a zaměstnání dostaly. Personalisté vám řeknou, že mají zodpovědnost najít lidi, kteří budou pracovat a nebudou několikrát v měsíci chodit dřív domů kvůli nemocnému děcku, takže práci za ně bude muset dodělat někdo jiný. S tím nemůžu nesouhlasit, takového personalisty se pak ale ptám: „Vy máte ve své firmě jenom muže bez dětí? A dáváte stejnou otázku mužům?“ Pod záminkou ochránit ženy se čím dál častěji stává, že rodinu vlastně úplně odbouráváme. Vytvářením podobných zákonů ale jen nabalujeme sněhovou kouli, kterou koulíme do velmi vratkého sněhuláka.

Řekněte mi upřímně, mohou být oba partneři mimořádně úspěšní na svých postech bez toho, aby to mělo negativní dopad na rodinu?

Ne. Pokud mají děti a nemají mladou energickou babičku, která s nimi bydlí, nemyslím si, že to bude fungovat. A proč by mělo? Krása ženy je přece v tom, že máme na výběr. Zatímco muži se ztrátou práce, potažmo kariéry, často ztratí identitu a ego, ženy dokáží obojí sytit z mnohem více směrů. Ženy mohou podle situace a svých hodnot přepínat: být mimořádně úspěšné ve své práci, být matkami, dělat charitu a pořád být spokojené. Děláme chybu, že těchto možností nevyužíváme a často urputně lpíme na věcech, které nám nepřinášejí žádnou radost a zbytečně nám komplikují život.

Rostya Gordon-Smith

Narodila se v Havlíčkově Brodě a v roce 1968 odešla do Velké Británie, kde začínala jako au-pair. Absolvovala středoevropská a východní studia a dějiny umění na University of London. Pracovala ve firmách Nortel Asia, KPMG, Land & Marine Engineering, Radiomobil, Český Telecom a dalších. Žila v Brazílii, Kanadě, Hongkongu, Japonsku a Německu. Od roku 1996 žije s rodinou v Praze. V roce 2001 založila firmu PeopleImpact s. r. o., poradenskou firmu v rozvoji lidských zdrojů s partnery v USA, Velké Británii, Hongkongu a Nizozemsku. Je autorkou knihy Úspěšně s kůží na trh.

Jana Benešovská

Další články k tématu

Povýšili vás: jaké kurzy se vám mohou hodit

Usedáte na manažerskou židli? Vedení porad, hodnotící pohovory a práce pod tlakem se teď stanou vaším denním chlebem. Pokud jste dosud zažili jen zdlouhavé meetingy bez jasného závěru, nudné prezentace, které nikdo neposlouchal a šéfy, které jejich podřízení nezajímali, můžete mít tendenci začít svou vedoucí roli v podobném duchu. Zkuste na to jít jinak a … číst více

5 nej kariérních článků, které stojí za přečtení

Jaké kariérní tipy má cenu číst? Inspirujte se tím, co čtou ostatní. Vybrali jsme pro vás články, které vás na Jobs.cz nedávno výrazně zaujaly. Nahlédněte do kanceláří předních českých technologických firem a hned potom zjistěte, čím odsuzujete své CV k vyhození do koše. Když vám firma po měsíci odpoví, nezabijte své šance už první větou, … číst více

Restart kariéry: 3 životní lekce šéfredaktora Forbesu

Velí magazínu o úspěšných lidech a kromě jiného v něm upozorňuje, že žijeme v zemi, kde je spousta inspirativních, talentovaných a pracovitých lidí, kteří Česko posunují dopředu. Tu a tam otiskne i příběh prohry, která předznamenala kolosální úspěch. „Když máte vše pod kontrolou, jedete pravděpodobně příliš pomalu,“ zní oblíbené motto Petra Šimůnka, šéfredaktora českého Forbesu. … číst více

VIDEO: Říct si o vyšší mzdu? Ano, ale ne takto

Firmy hladoví po schopných zaměstnancích. Šikovní lidé mají právě teď šanci vyjednat si, co bylo až do nedávna tabu: občasnou práci z domova, volnější příchody a odchody z kanceláře nebo více peněz na špičkové vzdělávání. A také vyšší mzdu. Jen si o ni neříkejte takto… » 4 minuty «  ↑ „Jana je tady teprve rok … číst více