Pod slovem workoholik si lidé obyčejně představí ambiciózního a úspěšného člověka, který má jen jednu „drobnou“ vadu – neustále mluví o své práci, čímž je svému okolí trochu protivný. Paradoxem je, že člověk stižený workoholismem vůbec nemusí být úspěšný.
E-maily i na dovolené
Kdo je ten kolega s průsvitnou tváří, který vždy odchází z kanceláře jako poslední, posílá pracovní e-maily o půlnoci nebo v sobotu dopoledne a dva roky neměl dovolenou? Dost možná jde o workoholika. Tedy člověka, který se stal závislým na své práci.
Podle loňského průzkumu společnosti LMC, která provozuje portál Jobs.cz, si 11 procent českých zaměstnanců téměř nevybírá volno a 66 procent manažerů je se svou prací ve spojení i na dovolené, nejčastěji přes telefon a e-mail.
Posedlost detaily
Navzdory obecnému přesvědčení nemusí jít workoholismus a úspěch ruku v ruce. Workoholik je často perfekcionista, který si na sebe uměle nakládá víc, než musí. Objem jeho práce je sice zcela srovnatelný s ostatními kolegy, ovšem workoholik neustále působí, že je přetížený. Pořád po sobě všechno kontroluje a bojí se udělat chybu. Má pocit, že pouze PERFEKTNÍ výsledek na něco stojí.
Podobnost s anorexií
Protože je posedlý detaily, často mu uniká celek. Proto tito lidé, navzdory mimořádnému pracovnímu nasazení a stovkám přesčasů, málokdy dosáhnou na povýšení. Co si v takové situaci řekne workoholik? Šéfovská funkce mi unikla, protože málo pracuji. Musím tedy přidat. Připomíná vám to anorektičku, která stojí před zrcadlem a navzdory váze 45 kilogramů si připadá tlustá? Nejste daleko od pravdy. Workoholismus patří mezi závislosti a mnoho takto postižených končí v péči odborníků.
Migrény a stres
Šestatřicetiletou bývalou manažerku Danielu z kolotoče workoholismu vytrhly až zdravotní potíže, konkrétně úporné bolesti hlavy. Daniela nastoupila krátce po vysoké škole do mezinárodní společnosti. Strašně si přála uspět. Pojmy jako odpočinek nebo osobní život ze svého slovníku na šest let úplně vyřadila.
Do práce chodila i v sobotu
„Chtěla jsem všechno stíhat a mít nad vším kontrolu. Pravidelně jsem zůstávala v kanceláři pozdě do večera a nakonec chodila i o víkendu. Vyhovovalo mi, že je firma prázdná a já se můžu soustředit na práci,“ popisuje Daniela. Její práce v podstatě nikdy nekončila. Místo toho, aby jeden projekt dodělala pustila se do dalšího, Daniela se neustále babrala v těch nejmenších detailech a práci na předchozím projektu si tak uměle prodlužovala. To jí stresovalo.
Práce 14 hodin denně jako ctnost?
„Teprve když se mi spustily migrény, kvůli kterým jsem zhruba dvakrát do měsíce nebyla schopná ani vstát z postele, uvědomila jsem si, že musím zvolnit,“ říká Daniela. Dala výpověď a učila se znovu relaxovat. „Když mi dnes někdo tvrdí, jak miluje svoji práci a jak v ní tráví 14 hodin denně, snažím se mu vysvětlit, že se nemá vůbec čím chlubit.“
Neštvat se, ale hospodařit s energií
Před deseti, patnácti lety patřilo zaměstnaneckému „bontonu“ trávit v práci 10, 12 i více hodin denně, nechávat se úkolovat i o víkendech a být v neustálé pracovní pohotovosti. S něčím takovým už dnes na pracovním pohovoru zpravidla neohromíte. Dobří personalisté si uvědomují, že dlouhodobě se jim vyplatí spíše zaměstnanci, kteří umí hospodařit se svou energií a kromě práce pěstují také koníčky, mezilidské vztahy a osobní život.
Tip: Najděte si kurz pro volný čas
Pružná pracovní doba
Stresu je totiž v práci i tak dost. Podle loňského průzkumu společnosti Regus se skoro polovina lidí stále více stresuje, přičemž největším zdrojem duševní nepohody je jejich zaměstnání. Naprostá většina lidí by uvítala možnost pružné pracovní doby – takové uspořádání podle 71 procent respondentů zlepšuje produktivitu.
Jana Machálková
