V New Yorku na úspěch čekáte roky, říká česká manažerka

Marcela Bělovská pracovala v New Yorku, kde úspěšně vedla pobočku české cestovní kanceláře. Když se dařit přestalo, s těžkým srdcem, ale velkou pokorou, zabalila kufry a vrátila se zpátky do Česka. Dnes pracuje jako manažerka Českého národního panelu. Jaké vidí rozdíly mezi Českem a Amerikou a proč je tak těžké prorazit v „nejlepším“ městě na světě?

MARCELKA B

↑ Marcela Bělovská uspěla jako podnikatelka v New Yorku, ale stálo ji to spoustu sil.

Co musí člověk udělat, aby dostal nabídku pracovat v New Yorku?

Já jsem si o ni řekla, ale to musím začít trochu zeširoka. V New Yorku jsem strávila velkou část dětství, protože můj tatínek pracoval ve Spojených státech pro České aerolinie. Opouštěli jsme Ameriku po osmi letech v nejhorší možný okamžik: bylo mi šestnáct, byla jsem v pubertě, měla jsem v New Yorku jednu z prvních lásek a spoustu kamarádů. Pamatuju si, jak v den, kdy jsme odjížděli, mě rodiče uklidňovali, že se tam vrátím a já byla vnitřně rozhodnutá, že pro to udělám všechno. Díky tatínkovi jsem odmalička vyrůstala v prostředí cestovního ruchu. Jezdili jsme na nejrůznější veletrhy, kde mě postavil ke stánku, já jsem rozdávala letáky a vyprávěla klientům, že máme nejlepší služby na světě. Když za otcem pár let po revoluci doma v Česku přišli známí, že v New Yorku otevřou pobočku své cestovní kanceláře, hledali někoho, kdo by ji vedl. Sebevědomě jsem se nabídla. Bylo mi dvacet, znala jsem prostředí i jazyk, nebylo o čem přemýšlet. Vzali mě a já jsem v roce 2000 odcestovala zpátky do New Yorku. Nejprve jako pravá ruka majitelky, po třech letech jsem pak vedení cestovky převzala.

Z české cestovní kanceláře se vám nejprve podařilo udělat úspěšný byznys.

Když jsem se stěhovala do Ameriky, dostala jsem od svých nadřízených možnost vzít si s sebou svého tehdejšího přítele. Chodili jsme spolu, byli jsme v New Yorku a začali jsme spolu pracovat, což byla euforie, která vedla k vynikajícím výsledkům. Pracovali jsme v podstatě 24 hodin denně, nemluvili o ničem jiném než o byznysu. Úspěchu nahrávala i situace na trhu. Cestovní ruch byl na vrcholu. Měli jsme výborné vztahy s mnoha americkými firmami, které si od nás nechávaly zorganizovat cesty do Česka, potažmo do celé východní Evropy. Navíc i většina zákazníků – jednotlivců tehdy spoléhala spíš na cestovní kancelář, než by si organizovali cesty sami. Pochopitelně tak šílené tempo nelze vydržet věcně, a když navíc ve Spojených státech přišla ekonomická krize, dotklo se to i našeho byznysu. A ten pomalu začal upadat.

Kde jste udělali chybu, že se vám nepodařilo vrátit byznys zpátky na vrchol?

Byla to kombinace několika faktorů. V první řadě nám začal skřípat vztah. Být nadřízená vlastního partnera není jednoduché, tím spíš, když spolu trávíte veškerý čas. Když jsme začali být úspěšní a vydělávat peníze, rozhodli jsme se zrekonstruovat byt a vůbec začít trochu jinak, abychom zachránili manželství. Osobní život nás ale pohltil natolik, že jsme jaksi propásli byznys, nebo aspoň chvíli, kdy se na ekonomickou krizi ještě dalo určitým způsobem zareagovat. Zaspali jsme, konkurence nás předběhla, a když jsme prozřeli, báli jsme se investic, které by musely být obrovské, aby nás udržely ve hře. Z úspěšné cestovní kanceláře se postupně stávala jakási umírající odrůda, kterou pohltil internet. Změnila se také politika aerolinek, které si přestaly vydržovat cestovky. Do hry nastoupily velké internetové portály a nám chyběl konkurenceschopný velký produkt. Když to řeknu hodně lidově, hráli jsme pořád dokola stejné písničky a báli se změnit repertoár. To byla cesta do pekla.

Co je podle vás základ úspěšného byznysu?

Češi to neradi slyší, ale opravdu funguje, když se o vás ví. Když navíc máte atraktivní a snadno dostupný produkt, lidé ho koupí, ať stojí o dolar nebo o pět víc než u konkurence. Pokud jim dokážete dát, co chtějí a vštípit pocit, že si kupují věc, která je mimořádně trendy, nemají důvod hledat nabídky u konkurence.

Jak se člověk smiřuje s pocitem, že během dvou let ztratí všechno, na čem deset let tvrdě dřel? 

Hodně to odneslo moje ego. Na druhou stranu, člověk díky krizím pochopí spoustu věcí a já zjistila, jak silné zázemí v Americe mám. Lidé se na sebe v New Yorku neusmívají jenom na začátku při prvním kontaktu, ale dokáží vám dát ohromnou psychickou podporu i ve chvílích, kdy je zle. Díky krizi, která nastala, a podpoře, kterou jsem dostala, jsem najednou měla možnost začít znovu. Jenže v reálu je to složitější, než se zdá. Když si člověk v New Yorku vybuduje určitý životní styl, je těžké akceptovat řekněme méně atraktivní alternativy. Když budu konkrétní, samozřejmě, že nemusíte žít na Manhattanu v garsonce za tři tisíce dolarů a můžete se odstěhovat do Brooklynu, kde budete platit polovinu. Jenže tím přicházíte o to, proč je New York to nejlepší město na Zemi: o kulturu, bary otevřené celou noc, možnost sehnat ve dne v noci jakoukoliv kuchyni, o přátele, kteří žijí na Manhattanu. Když jsem se rozhodovala, co dál, vzala jsem si osmiměsíční dovolenou. Finančně jsem se v podstatě zruinovala, žít v New Yorku bez práce prostě nelze, ale absolutně nelituju a doporučila bych takovou zkušenost každému, kdo má podobnou možnost. Nemusí nikam cestovat, klidně ať sedí doma. To uvědomění, jak těžké je být sám se sebou a přiznat si, kým člověk opravdu je, je dřina. Když moje dovolená v New Yorku skončila, vrátila jsem se do Česka.

Je jednodušší uspět v České republice než v New Yorku?

To nepochybně. Tady je mnohem jednodušší budovat kariéru prakticky v jakémkoliv oboru. V New Yorku je obrovská konkurence a mnoho lidí, kteří vždycky budou vstávat dřív než vy, kteří vždycky budou lepší než vy, kteří zkrátka vynikají. A pro mne je snazší vynikat tady než tam, kde soutěžím s mnohem větší konkurencí.

shutterstock_55695871

↑ Jak podnikatel pozná, že v New Yorku uspěl? Jednoduše. Že se o něm ví.

Jak těžké je najít práci v New Yorku?

U mne nebyl problém co se týká profesních schopností, ale nabourala jsem si sebevědomí. Když se náš byznys rozpadl, přestala jsem si věřit, že dokážu uspět, a když si nevěříte, to je v Americe průšvih. V Česku je to jednodušší, protože když se na pracovním pohovoru dokážete správně prezentovat a ukážete optimistický náhled, pořád to stačí k tomu, abyste dostali příležitost. V New Yorku nikoliv. Tam musíte představit konkrétní portfolio nejen svých schopností, ale taky nápadů, kam firmu, do které se hlásíte, dál směrovat. Tam zkrátka nefunguje prvně skočit do řeky a pak se teprve učit plavat.

V Česku máme rádi příběhy typu americký sen, kdy člověk z nuly dokráčí ke hvězdám. Co je za tím, co obvykle nevidíme?

Tvrdá práce. Tvrdá bezhlavá práce s důvěrou, že se jednou vyplatí a dovede člověka k úspěchu. Když chcete uspět ve městě jako je New York, musíte se prostě „zabejčit“. A vydržet. A to nemluvím o týdnech a měsících, ale o letech. V New Yorku trvá pět, deset let, než vyniknete. Když jsem vedla cestovní kancelář, trvalo mi šest sedm let prakticky nepřetržité práce, než se karty obrátily a já přestala běhat za klienty, ale oni začali chodit za mnou. V Americe se musíte naučit říkat si o pozornost. Pořád. Činy jsou hezké, jenže z nich plyne byznys až v druhé fázi. Prvně musíte dát klientovi vědět, že nejlepší dovolená je v České republice a musíte ho diplomaticky přesvědčit, že když k nám nepojede, udělá obrovskou chybu.

To se dělá jak?

V New Yorku velmi dobře funguje networking: chodit všude, bavit se s každým, kamarádit se s každým a především – nepodceňovat malé lidi. Sekretářka je pro váš byznys stejně důležitá jako ředitel. A ve finále je to většinou sekretářka, kdo podsune řediteli možnost, že by měl na dovolenou jet právě do České republiky.

Jak člověk pozná, že v New Yorku uspěl?

Jednoduše: že se o něm ví.

V Česku pracujete jako manažerka Českého národního panelu. V čem jsou Češi podle vás jiní než Američané?

České zaměstnance je těžké nadchnout. Chápu, že když se vám během roku vystřídají na šéfovské pozici dva lidé, na třetího se díváte s nedůvěrou. Snad je to jakýsi pud sebezáchovy? Určitě to souvisí se sebevědomím. Je to klišé omílané pořád dokola, ale Čechům skutečně chybí správné sebevědomí. Kde jsem v New Yorku musela svým zaměstnancům říkat „prr, to snad bylo až příliš“, tady je to přesně naopak. Musím své lidi přesvědčit, že co udělali, není tak samozřejmé, jak to vypadá. A konečně, Češi podstatně méně komunikují. V Americe je hlavně současná generace absolventů škol vychována tak, že zjednodušeně řečeno, i když nevyhrajete, dostanete medaili. A když ji náhodou nedostanou, v práci třeba v podobě poplácání po rameni nebo pochvaly, jdou se přímo šéfa zeptat proč: „Tobě se nelíbí, co dělám? Poslal jsem projekt, můžeš mi říct, co na něm není dobře?“ Tady v Česku lidi mlčí, myslí si svoje, o problémech diskutují maximálně s kolegy. A pak za půl roku přinesou výpověď s konstatováním, že si připadají nedocenění.

Co vás nejvíc zaskočilo na práci v Česku?

Formalita. Nedávno jsem psala e-mail navazující na schůzku a zvyklá z Ameriky jsem vynechala všechny fráze typu „dobrý den, navazuji …“ a podobně, ale šla přímo k věci ve smyslu „tady vám posílám výsledky“. Když můj e-mail viděla kolegyně, úplně se vyděsila: „Ty je ani nepozdravíš?“ ptala se mě. V Česku se nosí uctivost. Což nehodnotím, že je dobré nebo špatné, jen pro mne jiné a překvapivé. Když po svých zaměstnancích něco chci, často k věci musíme udělat oficiální jednání, z toho zápis a teprve poté ji řešíme. V Americe by v tu dobu nejspíš byla buď hotová, nebo smetená ze stolu.

Jana Benešovská

Další články k tématu

Sportovní seznamka vyhrála soutěž pro začínající firmy

Roman Sterly (25) z Plzeňska je autorem nejlepšího podnikatelského nápadu roku 2013. Ještě jako student vysoké školy vymyslel web Sportcentral.cz a vyhrál s ním letošní Rozjezdy, soutěž pro začínající podnikatele pořádanou společností T-Mobile. Romanův nápad zvítězil v konkurenci čtyř stovek přihlášených projektů. „Sportcentral je web, který propojuje lidi se zájmem o sport. V podstatě je to sociální síť pro sportovce. … číst více

Začínají Rozjezdy. Soutěž, která pomáhá začít podnikat

Internetová „seznamka“ pro rekreační sportovce, kteří hledají parťáka ze stejného města na tenis nebo volejbal. Taxíková sanitka, která vozí obtížně pohyblivé pacienty do nemocnic a na vyšetření. Módní značka Adaptia, která šije speciální kalhoty pro vozíčkáře. ↑ Roman Sterly, vítěz loňských Rozjezdů, vyhrál s nápadem na „sportovní seznamku”. Přihlaste se do 24. března To jsou … číst více

Největší mýtus? Že podnikatel musí riskovat

Původně měla namířeno do nemocnice, ale práce s nemocnými ji psychicky vyčerpávala. Dnes má třiatřicetiletá Barbora Rektorová cateringovou firmu s luxusním sushi, které vám připraví přímo před očima na firemním večírku nebo doma v kuchyni. A o podnikání mluví příjemně realisticky. Však si to přečtěte sami. ↑ Barbora Rektorová, zakladatelka firmy Sushiqueeen, se svým kolegou … číst více

Martin rozjel firmu při škole, prodává superpotraviny

Martin Sedláček studuje a podniká zároveň. Původně to zkoušel s knížkami, ale nakonec uspěl se superpotravinami. Na rozjezd eshopu mu stačilo 12 tisíc korun. A jeho zákazníky jeho firmy Naturalis jsou většinou ženy. „Chce to hlavně empatii. Mluvit stejným jazykem jako ony. Například, když píšu mamince malého dítěte, ptám se, jak se má její ‚mimi’ … číst více