Na teorii zapomeňte. Na kurzu Autentického projevu Roberta Sättlera se budete od začátku učit prožitkem. A taky pořádně bavit. Až totiž uvidíte své kolegy se soustředěným výrazem dělat ne zrovna obvyklá cvičení, určitě vás to dostane. Lektor vás totiž vtáhne hned od začátku a prostor pro stud a pochybnosti vám nenechá. „Mým hlavním cílem je posílit osobnost, aby se cítila v komunikaci co nejkomfortněji sama se sebou,” říká Robert Sättler v rozhovoru pro portál Jobs.cz.
↑ Bývalý rozhlasový moderátor Robert Sättler vede kurz, kde lidi učí, jak být při mluvení před publikem, na pohovoru nebo na poradě co nejautentičtější.
Roberte, ty neděláš kurzy prezentačních dovedností, ale kurzy autentického projevu. V čem vnímáš rozdíl?
Základní rozdíl vidím v tom, že prezentační dovednosti jdou někdy jen po nácviku dovedností a opomíjejí osobnost a pohled na komunikaci jako na velice niternou záležitost, sebevyjádření a osobní charisma. Když sleduji ty největší řečníky, moderátory nebo prezentátory, často nemají dokonalé příručkové prezentační dovednosti. Přesto je výpovědní hodnota jejich projevu tak silná, že lidé vstávají a tleskají, chtějí se jich dotknout, berou si vizitku. Největší sílu projevu vidím v autenticitě a schopnosti být ukotven sám v sobě, dokázat se naladit na publikum a věrohodně předávat téma.
Koho bys ty sám na svůj kurz pozval?
Pod rukama mi prošli obchodníci, manažeři, top manažeři, lékaři, právníci, také lidé, kteří si teprve očichávají potřebu vystupovat před ostatními. Ale škála je obrovská – od lidí, pro které je vystupování před ostatními denním chlebem nebo chodí do rádia a televize až po ty, kteří třeba pracují v IT a ke každodenní práci to nepotřebují.
Co se lidé během dvou dnů s tebou naučí?
Tréninky autentického a přesvědčivého projevu nejsou jen o prezentaci před lidmi, ale také o komunikaci jako takové – jak se cítíme, když máme obhájit svůj názor, vystoupit krátce na poradě nebo i v osobním kontaktu. Mým hlavním cílem je posílit osobnost, aby se cítila v komunikaci co nejkomfortněji sama se sebou.
Tvé kurzy jsou netradiční v tom, že lidé nenaučí pět kroků prezentace nebo jak kreslit na flipchart. Jak se ti daří vtáhnout účastníky do kurzu, který je na první pohled nestrukturovaný?
Ono se to nezdá, ale mé tréninky strukturu mají. Účastníky od prvního kontaktu se mnou provedu určitým procesem. Osahají si svůj dech, hlas, jak pracuje jejich tělo, jak zacházejí se svými emocemi a rétorikou a kde je jejich osobní vyzařování. Pracujeme ale i v rovině osobnostní – uvědomění si, jak fungují a kde se o sebe mohou opřít, když mají někde něco prezentovat nebo jdou na pohovor. V procesu se ale může zdát, že se nedržím několikabodového postupu, protože s lidmi pracuji velmi individuálně. Když mám skupinu osmi nebo deseti lidí, snažím se ke každému přistupovat zvlášť. Spoléhám na svou intuici. Mám totiž zkušenost, že na projevu se nedá pracovat podle nějaké šablony. Ani život se nedá žít podle návodu.
Tvé kurzy jsou postaveny na ne zrovna obvyklých cvičeních a některá z nich se rodí i na místě. Už se ti někdy stalo, že se někdo zatvrdil a řekl, že to dělat nebude?
Pro mne je důležité, že vše, co děláme, má nějaký smysl. A účastníci na sobě okamžitě vidí, že je to pro jejich podporu, ne proto, aby se na tréninku cítili špatně. A každý má právo jakékoli cvičení odmítnout. Já lidi nedriluji. Neříkám, co je dobře a co špatně. Ale hledáme společně cestu ke stabilitě a přirozenosti projevu. Své práci stoprocentně věřím, je to moje osobní zkušenost za ty roky, co nejen sám školím, ale také co jsem moderoval v rádiu, dělal mediální tréninky, mou práci v divadle a má studia. Na svém projevu pracuji od svých sedmnácti let. Nabízím a předávám, co mě samotného posunulo a co funguje u mých klientů, z nichž některé to podpořilo nejen ve vystupování, ale i na životní cestě.
Prezentační dovednosti patří mezi nejčastěji absolvované kurzy. Přinášejí si z nich účastníci nějaké špatné návyky, které potlačují jejich autenticitu?
Já bych neřekl, že prezentační dovednosti potlačují autenticitu. Prezentační dovednosti jsou hlavně dobrý základ. Ale jak už jsem řekl, neměla by se opomíjet osobnost, osobitost, vnitřní dynamika a jedinečnost každého z nás. Někteří jedinci, když si jdou na mém tréninku poprvé stoupnout před skupinu, předstírají sebevědomí tělem a je hodně vidět, že se nedokážou opřít o svůj dech a vnitřní autoritu. Mezi nešvary bychom mohli zařadit i gestikulaci, kdy se naučili stejné ukotvování paží, protože nevědí, co s rukama. Někdy to vypadá legračně, když už pátý, šestý člověk jde před skupinu a má stejně založené ruce. Působí to velice uměle a narušuje samotné verbální sdělení. Mezi dobře odstranitelné nešvary patří parazitní slova, verbální vycpávky, rychlost mluvy spojená s rychlostí našeho fungování. Mnoho účastníků přichází s vnitřním přepětím, nervozitou, trémou, obavou, zda jsou ti správní, kdo má druhým něco sdělovat. Lidé před publikem ztrácejí dech, stahuje se jim krk, potí se ruce, třesou se kolena. Se vším se ale dá velice dobře pracovat.
Čím to podle tebe je, že lidé jsou schopni spolu sebevědomě mluvit u kávy, ale jakmile si se stejnou myšlenkou mají stoupnout před publikum, roztřesou se jim kolena?
To je velká otázka, u které nevím, zda na ni někdy najdu pro mě uspokojivou odpověď. Velkou roli tu může hrát několik důležitých faktorů. Mohl bych zopakovat to, co už všichni víme – že najednou je na nás soustředěna pozornost, jde nám o výkon, jak budeme hodnoceni a jak hodnotíme sami sebe, jestli jsme těmi pravými odborníky, zda neselžeme, nebudeme odmítnuti. Tréma je přirozená reakce organismu na to, že dojde k výkonu. Já ale často na svých trénincích říkám, že žádná prezentace není o výkonu, ale o předmětu, který neseme druhé straně a záměru, který máme. Některá cvičení působí úplně zázračně, protože člověk si uvědomí, že prezentaci nemá jen na svých bedrech, ale že jde o komunikaci, ne jednosměrný invazivní proud směrem do publika, ale vzájemné propojení a proudění.
Máš nějakou zásadní radu, jak se před veřejným vystoupením zklidnit?
Někdo radí představovat si publikum na záchodě nebo svlečené. Já to zcela nedoporučuji, protože druhou stranu tím ponižuji. A já lidi, kterým jdu něco sdělovat, beru jako partnery a vážím si jich. Je také dobré si uvědomit, že ostatní přišli kvůli tématu, které nesu. Nepřišli se podívat, jak se tam zhroutím, budu se klepat, potit a že možná přijede i sanitka. Velkým pomocníkem je naučit se pracovat se svým dechem a svou pozorností. Mít pocit, že jsem pro přípravu udělal maximum. Naučit se těšit se na propojení s publikem a vzájemné sdílení, tak aby mým projevem procházela vášeň. Dále je důležitý pro náš projev jasný postoj a záměr. A v neposlední řadě radost a důvěra.
Lenka Kováříková
