„Pro práci v Africe potřebujete hlavně improvizaci.”

Zuzana Beranová od dětství snila, že chce žít v Africe. Vzdala se kariéry novinářky a vystudovala diplomacii. Více než deset let strávila na ambasádách v různých afrických zemích. Dnes pracuje v Namibii pro Evropskou unii. Psaní ale k vodě nepustila. Je autorkou několika knih, nejnovější s názvem „Poslední nosorožec“ vyjde v listopadu. Jak se pracuje v Africe?

JOTA_Zuzana_Beranová_027

↑ Zuzana Beranová: „Afrika mě naučila žasnout, což jsem z robotické Evropy trochu zapomněla.” FOTO: Tomáš Hájek

Jak jste se dostala od novinařiny k diplomacii?

Už od útlého dětství jsem si přála podívat se do Afriky. Inspirovala mě k tomu Joy Adamson, která napsala slavný příběh lvice Elsy. V Opavě jsem cestou do školy chodila kolem jejího rodného domu a díky ní jsem silně zatoužila tam odjet. Po škole moje potřeba tak zesílila, že jsem sedla a napsala osmdesát žádostí na angažmá v nevládních organizacích nebo v OSN. Ale odpověď buď vůbec nepřišla, nebo mi řekli ne. Jenže já nejsem člověk, který plýtvá energii na porážky. Začala jsem pracovat v MF Dnes jako novinářka. Když tam vyšel inzerát diplomatické akademie, první jsem zmačkala, protože jsem si říkala, že je to moc ujeté a že na to nemám. Když o pár dnů později vyšel druhý a úplně tentýž, poslala jsem přihlášku.

Jak vypadalo přijímací řízení na diplomatickou akademii?

Na úplném začátku nás mohlo být několik set. Padesát se dostalo k přijímacímu pohovoru, do konkrétního ročníku pak sedmnáct. Myslím, že z těch padesáti lidí měli všichni zhruba stejné předpoklady, ale jak to bývá i v jiných institucích a firmách, poslední kolo konkurzu už je spíš otázka štěstí. Každopádně já jsem o svůj sen zabojovala. Komise věděla, že chci do Afriky, takže jedna z otázek u přijímacího pohovoru byla na politickou situaci na Komorských ostrovech. Připravovala jsem se na všechno možné, ale tohle byla podpásovka. V první chvíli jsem byla tak šokovaná, že jsem jen mlčela a sledovala, jak členové komise zavírají desky a jak se tím pádem zavírají dveře k mému africkému snu. Říkala jsem si, že hlavně musím nějak zareagovat, takže jsem začala: „No to je dobře, že se ptáte, protože…“ To byla moje první africká improvizace. Když jsem se pak dostala do Afriky, pochopila jsem, že právě tato schopnost je pro práci na tomhle kontinentě naprosto zásadní.

ZuzanaBeranova

↑ Česká diplomatka Zuzana Beranová (druhá zprava) s kolegy.

Jak to myslíte?

Momentálně pracuji pro Evropskou unii, konkrétně v instituci s evropskými nároky. Na jedné straně tedy máme typická evropská očekávání, například jaké penzum práce musíme každý den odvést, na druhé pak africkou realitu. Třeba africké pojetí času. Když dám konkrétní příklad. Třeba se pokazí kopírka, zavoláte opraváře, a když se zeptáte, kdy přijde, on řekne: „I am on the way“ (jsem na cestě), což ale může trvat od rána do pozdního odpoledne. Asi nejhorší odpověď je pak: „Anytime from now.“ (kdykoliv od teď), protože to může být klidně i za týden. Váš úkol je se tomu přizpůsobit, udělat maximum, co se v dané situaci dá a hlavně uklidnit své nadřízené v Evropě, že všechno bude zase v pořádku. Zažila jsem tady přerod z ženy, která má všechno naplánované do člověka, který sice plánuje, už se ale umí podřídit tomu, když plány nevychází.

To vše předpokládám s diplomatickým klidem …

Jsem v Africe skoro deset let. Už jsem se naučila brát věci s absurdním, vlastně až černým humorem. I když čas od času ani já nevěřím svým uším. Jenže když to neberete s humorem, zblázníte se. Nejsem hvězda, kterou nic nerozhází. Stane se, že desetkrát se tomu zasměju a pojedenácté, kdy přijde úplná malichernost, ztratím nervy a vybuchnu. Ale už to bouchnutí neberu jako selhání. Už jsem se naučila si za tyhle věci nenadávat a taky je od sebe neodstrkovat. Člověk si je musí prožít, jinak by nevydržel. Dotyčnému se omluvím a fungujeme dál.

Kolik jazyků musíte umět na diplomatické pozici?

Evropská unie má dnes řadu oficiálních jazyků, hlavními jsou však pořád angličtina a francouzština. V těch musím být v podstatě bilingvní. Prakticky to funguje tak, že když máme třeba videokonference, kdo se cítí jistější v angličtině, odpovídá v angličtině, kdo ve francouzštině, dělá totéž ve francouzštině. Ale víceméně se očekává, že člověk dokáže mezi oběma jazyky plynule přepínat a používá je podle toho, jak se zrovna cítí. Já mluvím kromě těchto dvou ještě rusky, svahilsky, německy a novořecky.

Co je největší mýtus o Africe?

Lidé mají různé představy: mně třeba říkali, že budu pohlcená prostředím hladu a věcně pražícího slunce. Realita byla taková, že jsem se z prvního delšího pobytu v Nigérii vrátila tlustá a úplně bílá. Druhý mýtus je iluze bezpečí. Většina lidí vnímá nebezpečí Afriky jenom skrz nemoci nebo divoká zvířata. Ale mnohem větší nebezpečí je dnes pouliční kriminalita. Moji hosté se vždycky diví, když jim večer řeknu: „Fajn, skončila doba procházek, od teď jezdíme jenom v autě. Sundáme náušnice, prsteny, hodinky, mobilní telefony a foťáky necháme doma.“ V řadě afrických zemí dnes snadno odlišíte bělocha – turistu od bělocha, co je tady delší dobu osídlen. Lidé, co mají s Afrikou delší zkušenost, nikoho neprovokují a nevystavují nic na odiv. Chodí velmi jednoduše oblečení, nenosí šperky. I díky tomu zmírní riziko napadení.

Jak jde vaše práce dohromady s rodinným životem?

Je to náročné. Mám dvě dcery, osm a šest let. Ačkoliv jsme v Africe, dodržujeme stejnou pracovní dobu jako instituce EU. To znamená, že ráno přicházím kolem 7:30, mezi 13 – 13:30 mám polední pauzu, pak pracujeme do 16:30. Máme možnost využít tzv. flexi time, tedy určité hodiny, kdy si můžete něco nadpracovat a pak třeba odejít z kanceláře dřív. Jenže podmínky flexitime jsou docela přísné. Nemůže začínat dřív než v sedm ráno a večer končí nejpozději v osm hodin. To je nařízení.

IMG_4515

↑ Zuzana žije v Africe už deset let. Na fotce je se svými dvěma dcerami.

Druhou dceru jste rodila v Africe a čtrnáct dní poté se vracela do práce. Udělala byste to dneska jinak?

To nemohu posoudit, protože každé rozhodnutí vychází z dané situace. Dcera se narodila v roce 2009, kdy Česká republika předsedala EU. Můj porod vyšel přesně na tu dobu a bylo obtížné odejít v tak důležitou chvíli na tři měsíce na mateřskou dovolenou. Ale s domácností mi pomáhala chůva, a tak jsem měla jen dva světy – rodinu a práci. Na nic jiného nebyl prostor. Když se na to dívám zpětně, absolutně nechápu, jak jsem to mohla vydržet. Měla jsem kritický nedostatek času a permanentní spánkový deficit.

Jste autorkou několika knih. Kdy je stíháte psát?

Afrika je klidnější než Evropa, každodenní provoz kupodivu není tak rozlítaný jako v Česku. Ale to není ten hlavní důvod. Moje mentorka říká, že mám disciplínu vrcholového sportovce. Když píšu knihu, vstávám ve čtyři ráno. Píšu od čtyř do šesti, pak budím děti a připravuji je do školy. Pak píši znovu večer od osmi tak do půl desáté, poté co dám děti spát. Nemáme televizi, to je obrovská úspora času. A zrušila jsem povrchnější společenské kontakty. Už nemám pocit, že musím být všude nebo s každým vypít kafe, protože co kdyby to byl náhodou někdo důležitý. Nezdá se to, ale člověk tím ušetří obrovskou spoustu času.

Co vás drží v Africe?

Spousta věcí. Člověk je na každém kroku konfrontován s něčím krásným. Když už si myslíte, že jste viděla to nejhezčí, Afrika vás zase překvapí. Naučila mě žasnout, což jsem z robotické Evropy trochu zapomněla. A ona i ta improvizace má své kouzlo, protože člověku pumpuje do žil adrenalin. V Evropě je všechno zorganizované, hotové, v práci se často se cítíte jako kolečko v soukolí, že vlastně nemůžete moc věcí ovlivnit. V Africe je to naopak. Nic není předem dané. Věci se neustále mění a vy máte pocit, že se na nich výrazně podílíte. Každý drobný projekt přináší posun a ohromnou radost. To mi v Evropě chybí.

Jana LeBlanc

Další články k tématu

Příběh jedné kariéry: banka, filmy a vaření pro Beckhama

V Anglii vařil pro fotbalisty Manchesteru United a zároveň tam dokončil prestižní uměleckou školu. Dnes pořádá v Praze promítání největšího světového pop-up festivalu krátkých filmů Future Shorts a vaří v jedné z nejlépe hodnocených bio restaurací. Když posloucháte Jaromíra Štěrbu (37), získáte pocit, že to, co děláte, vás musí bavit. A že v životě je důležitá i náhoda. ↑ … číst více

Práce a cestování v jednom: Lucie provádí turisty po Asii

Lucie Šebánková navštívila Asii poprvé na vysoké škole. Tehdy ji učarovala a nyní pracuje jako průvodkyně českých turistů po jihovýchodní Asii v cestovní kanceláři, která se specializuje na exotické destinace. Za sebou má osm zájezdů a polovině února vyráží na další. » 3 minuty čtení « Jobs.cz: Co tě překvapilo během posledního zájezdu? Asi mě … číst více

4 šprti, kterým vysoká škola nezabránila v plnění snů

Jan Řežáb, zakladatel a majitel mezinárodně úspěšné společnosti Social Bakers, nemá ani maturitu. Forbes jej přitom zařadil do celosvětového žebříčku nadějných talentů, co ještě nepřekročili třicítku. Má pak vůbec cenu věnovat mladá léta studiu na vysoké škole? Má! Svět vám bude ležet u nohou, i když během několika let strávíte pár bezesných nocí šprtáním na … číst více

Někdy jsem prudič, říká grafik, který přešel do neziskovky

Jako člověk zvenčí vidím spoustu věcí jinak. Například si myslím, že není nutné být neustále seriózní, říká grafik používající umělecké jméno Kakalik, který celý letošní rok pracuje v občanském sdružení Portus. Stal se totiž jedním z grantistů projektu Rok jinak, který pořádá Nadace Vodafone. Co je Rok jinak? Vybraní odborníci z firem odcházejí na rok pracovat … číst více