Práce v bance ho nebavila, tak v USA otevřel restauraci

Ze studenta, který před 15 lety přišel do Spojených států naučit se anglicky, se přes pozici bankovního manažera dostal až k vlastnímu podnikání. Jarek Míka otevřel před dvěma lety v americkém hlavním městě první – a jedinou – českou restauraci. A není dne, kdy by v ní neměl plno. „Život je hrozně krátký na to, aby člověk dělal něco, co mu přestalo přinášet radost. Dal jsem výpověď v bance a přihlásil se znovu do školy, tentokrát na kulinářský institut,“ vypráví Jarek Míka.

j

↑ Jarek Míka (vlevo) otevřel ve Washingtonu českou restauraci. Na snímku s režisérem Jiřím Menzelem.

Co vás v roce 1998 zlákalo do Spojených států?

Měl jsem zrovna po střední škole a odjet minimálně pro zkušenosti do zahraničí byl tenkrát obrovský trend. Mluvil jsem německy, ale lákala mě i angličtina, tak jsme se s kamarády dohodli, že než si dáme přihlášku na vysokou školu, pojedeme do Ameriky, naučit se jazyk, nasbírat zážitky. Původně jsem odjel na půl roku. No a vidíte – zatím jsem se nevrátil.

Co se stalo, že jste zůstal?

Velkou roli sehrál fakt, že jsem si ke studiu našel práci. Začínal jsem v bance, kde jsem měl na starosti kartotéku dopisů. Podle jména na obálce jsem musel dohledat složku a obálku do ní založit, no zkrátka velmi sofistikovaný džob. (směje se) Nicméně byl v angličtině, to bylo nejdůležitější. Co jsem měl udělat za osm hodin, jsem zvládnul za hodinu, takže jsem brzy povýšil a začal pracovat v oddělení půjček a hypoték. Práce mě bavila, dařilo se mi a najednou nebyl důvod vracet se zpátky domů. Obzvlášť ne kvůli studiu vysoké školy, kterou jsem mohl zvládnout i tady. Když jsem dostudoval, můj šéf v Severní Karolíně si mě zavolal a ptal se: „Ty mluvíš cizími jazyky?“ „Mluvím, no. Německy, česky, rusky, polsky,“ odpověděl jsem, načež mě poslal na pohovor do mezinárodního oddělení banky ve Washingtonu. Byli tam samí ředitelé o dvacet třicet let starší než já, každý měl na starost jinou část světa. Generální ředitel mi řekl, že věkově této pozici naprosto neodpovídám, ale líbila se mu moje odvaha, tak mi dal šanci. Měl jsem štěstí, moje odvaha to tak úplně nebyla. Kdyby mě nedoporučil můj nadřízený v Severní Karolíně, nikdy bych k pohovoru nešel.

Práce v bance vás bavila?

Velmi! Dostal jsem na starosti střední a východní Evropu, Vatikán a Izrael. Kancelář byla ulici od Bílého domu a většina kontaktů se tenkrát odehrávala prostřednictvím lobbingu přes ambasády jednotlivých zemí. Bylo mi čtyřiadvacet a byl jsem šéf svého vlastního oddělení. Časem jsem se zase dostal k hypotékám a posunul se ještě výš. Vedl jsem tým deseti dvanácti lidí, jenže pak přišla finanční krize, všechno začalo být úplně jinak a moje práce mi najednou přestala dávat smysl a přinášet radost.

jarekmika

↑ Vaření byl původně jen koníček, kterým Jarek Míka vyrovnával stres z práce v bance.

Co se dělo?

Hypoteční bankovnictví fungovalo perfektně, dokud banky házely na lidi půjčky víceméně bez jakýchkoliv požadavků. Když se systém zhroutil, hypoteční bankovnictví se stalo velmi psychicky náročným odvětvím. Není snad nic víc frustrujícího, než být mezičlánkem mezi zákazníkem a bankou a přetvařovat se na obě strany. Banky nepůjčovaly, ale zákazník se to nesměl dozvědět. Museli jsme dělat všechno proto, abychom zákazníka udržovali v naději, přestože jsme dobře věděli, že půjčku nikdy nedostane. Víceméně šlo jenom o to uměle prodlužovat celý proces schvalování tak dlouho, dokud se klient nenaštval a neřekl, že žádnou půjčku vlastně nechce. Když jsem pak seděl na stopadesátém mítingu, kde se zase nic nevyřešilo, došlo mi, jak bezmocný je jedinec ve velkém korporátním světě. Že navzdory pozici na vizitce jste stejně jenom pěšák, který musí fungovat, jak se jiným zachce. V ten moment mě stres a frustrace donutily hledat koníčky, kterými bych se odreagoval. Jako nejlépe fungující se ukázalo vaření. Přišel jsem domů z banky, vytáhl starou kuchařku po babičce a učil se vařit.

Kdy a jak se pak z koníčku stalo podnikání?

Po pár měsících jsem se přistihl, že co navařím, nestíhám sníst. Já jsem potřeboval vařit, nepotřeboval jsem jíst, takže jsem začal pořádat párty pro kamarády a známé, aby se jídlo snědlo. Až to došlo tak daleko, že jsem jeden den šel do práce a volal mi nespokojený klient. Položil jsem telefon a… druhý hovor! Totéž rozhořčení! V ten moment jsem si řekl, že život je hrozně krátký na to, aby člověk dělal něco, co mu dávno přestalo přinášet jakoukoliv radost. Dal jsem výpověď, a protože po letech v korporaci jsem potřeboval volno, přihlásil jsem se znovu do školy, tentokrát na kulinářský institut. To jsem ještě netušil, jak moc mě to bude bavit a že nejlepším zážitkem pro mě bude naučit se pořádně krájet cibuli nebo rajče. Tam někde mezi krájením jsem se pak rozhodl, že si otevřu restauraci.

Do podnikání jste šel sám, v cizí zemi, vaření pořád bylo jenom hobby. Neměl jste strach, že to nevyjde?

Už v Česku jsem chodil do jedné z prvních soukromých byznysově zaměřených středních škol, kde nás učili, že člověk se musí umět postavit sám za sebe a že pozitivní myšlení je to nejdůležitější. Americká společnost funguje na tomto principu odjakživa. Tady jsou lidé přesvědčení, že když věříte, že budete mít úspěch, nemůže se to nesplnit. Možná až příliš očekávají, že se jim stane jen to nejlepší, což taky není dobře. Uvažoval jsem, že do podnikání půjdu s investorem, nakonec mi však přišla na mysl slova mého otce. Ten říkával, že v podnikání vždycky musí být lichý počet partnerů. A tři jsou moc. Vybral jsem penzijní pojištění, něco si půjčil od maminky a pustil se do byznysu s tím, že se nechci dožít dne, kdy bych si říkal: „Jaké by to asi bylo, kdybych tenkrát otevřel tu restauraci?“

bistro

↑ Z bankovního manažera se postupně stal provozním vlastní restaurace.

Co bylo na začátku nejnáročnější?

Přepnout manažerské myšlení, s nímž vedete oddělení v bance na to, s nímž řídíte restauraci. To jsou totiž dva úplně jiné přístupy. V bance jsem měl deset patnáct lidí, kteří všichni měli vysokou školu, nosili oblek a kravatu a všichni chtěli profesně růst. To jsou zaměstnanci, kteří se vedou strašně dobře, protože jsou samomotivovaní. Občas jim můžete dát radu, připomínku, vesměs jsou to však všechno samorosti. Ale vést zaměstnance mimo kancelář, kde je různá skupina lidí, kde někteří mají vysokou školu, jiní střední vzdělání a pár na myčce jen základní, to je složité. V restauraci jsem začal vést lidi s očekáváním, že všichni jsou dostatečně inteligentní, aby věděli, co mají dělat a že některé drobnosti ani nestojí za to vysvětlovat. Opak byl pravdou. Bohužel mým způsobem řešení zprvu bylo, že když někdo něco nedělal, já jsem to udělal za něj. Najednou jsem byl v kuchyni, na place, za barem, řešil věci za hostesky, zvedal telefony a skoro nechodil domů. Naštěstí jsem měl tolik reflexe, abych si uvědomil, že buď něco změním, nebo se z toho zblázním.

Co jste udělal?

Nastavil jsem systém podle toho, jak nás učili ve škole: ze škatulky do škatulky. Rozdělil jsem zaměstnance polopaticky jakoby na jednotlivé články a vysvětlil jim, že pokud jeden neudělá tohle, druhý nemůže navázat a za chvíli nám spadne celý systém. Když jsem jasně zformuloval úkoly a lidi pochopili svoji roli, začali jsme fungovat.

Jak často teď býváte v restauraci?

První rok jsem tady byl denně prakticky non-stop. Teprve když jsem nastavil fungování a oprostil se od nutnosti všechno řídit, zkontrolovat a být u všeho, byznys se rozjel. Teď sem chodím tak dvakrát v týdnu napravovat, jak já říkám, fenomén unavenosti člověka ze života. To je o tom, že když člověku ukážete, jak výborně udělat lečo, zapamatuje si to a začne ho tak dělat. Jenže po týdnu, dvou, zase sklouzne ke svému stereotypu, jednoduššímu a rychlejšímu. Upadá zpátky do světa kompromisů, takže je třeba vrátit ho zpátky tam, kde má být.

mikaj

↑ Podnikání v Americe není složité, říká český restauratér.

Je v Americe podnikání opravdu tak jednoduché, jak se tvrdí?

Není složité, podmínky pro byznys jsou tu přívětivé. Hodně se to však odvíjí od lokality. Tady ve Washingtonu je složitá byrokracie, vyřídit jakékoliv povolení může trvat až měsíce a každý krok má značné množství podmínek. Nejsložitější ve Spojených státech je získat povolení na prodej alkoholu. Kdo chce prodávat alkohol, musí mít povolení sousedů, okolní čtvrti. Lidé mají šedesát dnů na to, aby se vyjádřili, jestli vás chtějí nebo ne a dostanou možnost vyjádřit se, během kterých hodin, jaké množství, jestli můžete mít v restauraci třeba živou hudbu. Je to náročné, ale zase to umožní, že kvalita života v okolí podniku není ovlivněna negativně. Lidé z okolí se s takovým přístupem pravděpodobněji stanou vašimi zákazníky, a nejspíš o vás řeknou i dalším.

Zaměstnáváte Čechy i Američany, vidíte nějaký zásadní rozdíl mezi oběma národy?

Češi skutečně umějí pracovat, co jim ale často chybí je americká zdvořilost a interakce se zákazníkem. Zatímco Čech se bude snažit co nejrychleji sesbírat prázdné talíře ze stolu, dolévat vodu a všechno ostatní kolem, Američan se spíš bude věnovat tomu, aby se zákazníkem prohodil pár slov. A talíř dlouhou chvíli nesebere, kdyby jich tam bylo deset.  Líbí se mi dávat lidi dohromady, aby se od sebe mohli navzájem učit. Dělá mi radost, jak jedni druhé kulturně obohacují a mám tím větší radost, že tahle spolupráce funguje dobře i pro byznys.

Jana LeBlanc

Další články k tématu

Petr Veselý: V Thajsku si nechal ušít oblek, teď je dováží do ČR

Petr Veselý si před šesti lety nechal na dovolené v Thajsku ušít oblek. Za nějaký čas ho napadlo: co v tom začít podnikat? Dnes má úspěšnou firmu Peter Venett, která se zabývá šitím pánských obleků a košil na míru. Na šití Petr spolupracuje s Thajci a Barmánci. Jak se mu v jihovýchodní Asii podniká? Co … číst více

Sportovní seznamka vyhrála soutěž pro začínající firmy

Roman Sterly (25) z Plzeňska je autorem nejlepšího podnikatelského nápadu roku 2013. Ještě jako student vysoké školy vymyslel web Sportcentral.cz a vyhrál s ním letošní Rozjezdy, soutěž pro začínající podnikatele pořádanou společností T-Mobile. Romanův nápad zvítězil v konkurenci čtyř stovek přihlášených projektů. „Sportcentral je web, který propojuje lidi se zájmem o sport. V podstatě je to sociální síť pro sportovce. … číst více

4 šprti, kterým vysoká škola nezabránila v plnění snů

Jan Řežáb, zakladatel a majitel mezinárodně úspěšné společnosti Social Bakers, nemá ani maturitu. Forbes jej přitom zařadil do celosvětového žebříčku nadějných talentů, co ještě nepřekročili třicítku. Má pak vůbec cenu věnovat mladá léta studiu na vysoké škole? Má! Svět vám bude ležet u nohou, i když během několika let strávíte pár bezesných nocí šprtáním na … číst více

Martin rozjel firmu při škole, prodává superpotraviny

Martin Sedláček studuje a podniká zároveň. Původně to zkoušel s knížkami, ale nakonec uspěl se superpotravinami. Na rozjezd eshopu mu stačilo 12 tisíc korun. A jeho zákazníky jeho firmy Naturalis jsou většinou ženy. „Chce to hlavně empatii. Mluvit stejným jazykem jako ony. Například, když píšu mamince malého dítěte, ptám se, jak se má její ‚mimi’ … číst více