Nesedí mi kolega. Co můžu dělat?

Jaké jsou nejčastější zdroje konfliktů na pracovišti? Vznikají na podkladě závažných věcí nebo spíš z malicherností?

Jsou konflikty, které obohacují. Známé je například sousloví konstruktivní hádka – vypadá to jako protimluv, ale psycholog takovému stylu výměny názorů fandí. Není třeba vše řešit elegantně, ale když už se hádáme, tak ať je vidět nějaký výsledek. Jsou konflikty, které vznikají na podkladě nezdravého ovzduší. Pak je úplně jedno, zda jde o opakované rozviřování malicherností či o řešení závažného problému. Zde jde hlavně o to nic nevyřešit, nikam se neposunout, jen prudit.

Jak si nejlépe poradit s prudičem?

Nejhorší je brát to osobně. A dávat najevo ukřivděnost nebo vztek nad tím, že věci nejdou, jak bych si přál. S prudičem je zbytečné se přetahovat o vítězství a hledat smysl jeho jednání. Osobně jsem pro to záležitost ukončit a vyřešit si to jindy a jinde.  nad tím, že věci nejdou, jak bych si přál. S prudičem

Říkáte, že jsou konflikty, které obohacují. Než se tedy učit, jak jim předcházet, je lepší občas vypustit páru?

Konflikty na pracovišti se zase tak moc neliší od partnerských třenic. Blízkost lidí vždy znamená zvýšené nároky na uhájení osobních priorit i vymezení vlastního teritoria. Je idealistické shora propagovat „všeobjímající se“ atmosféru na pracovišti, když dole pod pokličkou to stejně bude vařit. Někdy hrnec přeteče, a pak není podstatné, kam až dokážou aktéři konfliktní scénu vygradovat. Podstatné je umět to ukončit a neohlížet se zpět, jít dál.

Na pracovišti se setkávají lidé různých typů osobností. Je lepší tyto typy mixovat – dát do společného týmu třeba cholerika a flegmatika? Bude to ku prospěchu věci, nebo spíš k nevydržení?

Jedna z nejčastějších otázek v kurzech psychologie, kterou bohužel nikdo neumí uspokojivě zodpovědět. Jedni se doplňují a krásně fungují, jiní se k sobě odvrátí zády a nespolupracují. Ani zkušený šéf nemůže dokonale odhadnout, jak si lidé sednou, ve hře je příliš mnoho činitelů. Musí být ale natolik pružný, aby skřípění ve spolupráci konkrétních lidí zjistil co nejdříve a v pravý okamžik nabídl řešení: lidi rozdělil, dosadil dalšího člověka do týmu, přerozdělil úkoly. Ze zkušenosti vím, že různost temperamentů až takový problém nebývá. Střety vyvolává spíš rozdílnost pracovního nasazení, povahové rysy jako puntičkářství nebo rozevlátost a přehnané ambice jednotlivců na pracovišti.

Řekněme, že jsem výrazný introvert, který dostal za kolegu přesný opak – výrazného extroverta, který mi navíc vůbec nesedí profesně ani lidsky. Co s tím můžu dělat?

Pokud vám kolega nesedí, jsou tři možnosti. Je-li to možné, můžete si upravit pracoviště tak, abyste s ním neměli přímý kontakt; ostatně přemisťování stolů je oblíbeným sportem kancelářských osob. Ve velkokapacitních kancelářích můžete zkusit přesvědčit vedení o změně a rozsazení. Pokud neuspějete, nastává možnost poslední – začít dávat otevřeně najevo, co vám dělá zle. Tady je ale potřeba si uhlídat formu. Obvykle lidé bohužel sklouznou k napadání, protože jsou přesvědčeni, že druhý jim to či ono dělá schválně. Není to pravda, druhý je pouze jiný a mnohdy vůbec netuší, čím vás stresuje.

Řekněme, že kolega miluje větrání, mě je pořád zima. Kolegyně jí v kanceláři obědy, a často ryby, které já nemůžu ani cítit… Měla bych se zamyslet já sama nad sebou a snažit se víc přizpůsobit nebo promluvit se všemi kolegy o tom, co mi vadí?

Všechno toto jsou základní zdroje konfliktů na pracovišti v kostce. Řešení vidím v tom, že se ve vhodné chvilce kolegů zeptáte, co jim vadí na vašem chování a čeho byste se tudíž měli vyvarovat. Dáte tím najevo, že nikdo není bez chyb a otevřete si cestu k tomu, abyste jim naopak řekli, čím druzí dokáží zkazit náladu vám. S některými kolegy jde upravit si mantinely chování jednodušeji, někoho však nepřevychová ani sjednocený kolektiv pracoviště. Pak je nutné vyžadovat tolik neoblíbené nařízení a zákazy posvěcené shora.

Jak reagovat, když na mě kolega v takové situaci zvýší hlas, je ironický, sarkastický, má hloupé osobní připomínky?

Nejprve je třeba vnitřně dozrát k osobnímu kladnému sebepojetí. Ano, slova jsou zbraň, slouží hodně často k tomu, aby někoho nadzvedla nebo mu i psychicky ublížila. Nejhorším způsobem reakce je nezvládnout své emoce a ohradit se formou roztřesené plačky nebo se naopak snažit získat autoritu pomocí hystericky vygradované protiagrese. Zkušení vědí, že účelem napadání je vytočit.

S konflikty se často obracíme i na nadřízené. Co když oni jsou k nim ale dlouhodobě nevšímaví a mě to dohání k nepříčetnosti?

Lepší variantou je, když vedení třenice na pracovišti ignoruje a postupuje stylem „vyřiďte si to mezi sebou“. Pak záleží na tom, jakou pozici v kolektivu máte, a co dokážete prosadit neformální autoritou. Pokud se nějakému manipulátorovi podaří varianta „rozděl a panuj“, vypukne válka klanů, a vy musíte počítat, že můžete skončit na straně poražených. Diametrálně odlišná věc však je, když vycítíte z jednání šéfa, že se staví nevšímavě právě a jenom k vašim požadavkům. Jde-li o ignorování vás samotných a ostatní se k tomu přidají, určitě je takový boj těžké vyhrát.

Je pak toto pádný důvod k odchodu ze zaměstnání?

Když jsou konflikty cíleny přímo na vás, vy je nemůžete unést a nabourávají vám duševní pohodu, pak ano. Pokud cítíte, že konflikty sklouzávají až ke zdravotním problémům, je útěk nejlepším řešením. Nemusíte vyhrát každý spor, nemusíte za své názory a postoje padnout. Máte právo říct, že končíte. I vaši protivníci si prožijí své zklamání, když jim objekt konfliktu takzvaně vypálí rybník a zmizí ze scény.

Jana Benešovská

Kam dál?

Kurzy a školení: komunikační dovednosti (nejen) pro manažery