Jak se pracovalo před rokem 1989? Tohle je 5 typických věcí pro minulý režim.
» 3 minuty čtení «
↑ Pracovalo se na 120 procent. Ale jen na papíře.
1. Každý měl zaměstnání, ale málokdo smysluplnou práci
Faktem je, že za socialismu musel mít každý zaměstnání. Kdo ho neměl, dopouštěl se trestného činu a mohl skončit ve vězení. Ovšem to, že měl každý práci neznamenalo, že každý opravdu pracoval nebo že by měl dobrý plat. Známe přísloví z tehdejší doby praví:
Lidé předstírají, že pracují a stát předstírá, že je za to platí.
A opravdu tomu tak bylo. To, že musel každý pracovat způsobovalo umělou přezaměstnanost, která snížila produktivitu práce na minimum. Bylo naprosto běžné, že závod, který ke svému chodu potřeboval 50 zaměstnanců jich měl 150. Tato umělá přezaměstnanost samozřejmě snižovala produktivitu práce na minimum a tím docházelo k naprosté ztrátě konkurenceschopnosti. Mnozí historikové se domnívají, že i kdyby nebylo Listopadu, režim by do dvou let padl z důvodu zhroucení ekonomiky. Není bez zajímavosti, že zákon o povinné práci režim zneužíval i v boji se svými politickými odpůrci. Jednoduše jim znemožnil pracovat a poté je stíhal za “příživnictví”.
2. Stát si myslel, že ví, co budete v následujících letech potřebovat
A proto přišel s „pětiletkou”. Pětiletý plán byla základní ekonomická koncepce SSSR a zemí Východního bloku. Tehdejší režim vycházel z předpokladu, že ví nejlépe, jaké zboží budou lidé v následujících pěti letech potřebovat a tak dopředu naplánoval jeho výrobu. V plánech bylo přesně uvedeno, kolik se bude vyrábět kterého zboží, za jakou cenu se bude prodávat, kde a kolik pracovníků ho bude vyrábět a i to, jakou budou mít mzdu. A jaké byly důsledky plánované ekonomiky? Podívejte se na video:
3. Pracovalo se na 120 %. Na papíře.
Plnění plánu bylo podstatou života v socialismu. Neplnit plán bylo nemyslitelné a jméno takového vyvrhele bylo lepší ani nevyslovovat. Proto ve finále všichni plán plnili a dokonce ho s nuceným úsměvem na rtech překračovali. Docházelo k tak absurdním situacím, že když jeden závod vyhlásil, že splní plán na 110 %, soudruzi ve vedení druhého závodu je přetrumfovali prohlášením, že oni splní plán na 120 %. K plnění ovšem docházelo hlavně na papíře, a tak paradoxem celé situace bylo, že ačkoli se plány oficiálně plnily na 120 %, regály v obchodech zely prázdnotou.
4. Neměnné normy se neustále měnily
Normy určovaly všechno. Co se bude vyrábět, v jakém množství, kvalitě i tempu. Podstatou těchto neměnných norem bylo, že se neustále měnily, takže nikdo pořádně nevěděl, co vlastně momentálně platí. To však nikterak nebránilo tomu, aby za jejich neplnění nepadaly tvrdé postihy.
5. Kdo nešel s námi, šel proti nám
Kolektivizace měla zejména na venkově spojit všechna malá hospodářství do jednoho velkého družstva, které bude patřit všem. Jenže, co patří všem, nepatří nikomu a podle toho to také vypadalo. Kdo by se dřel na cizím gruntu… A kdo ze sedláků odmítl odevzdat zvířata a pozemky do JZD, stát mu jich větší část zabavil a menší mu ponechal, aby s ní mohl hospodařit. Ovšem s podmínkou, že bude stejně větší část produkce odevzdávat do JZD. V praxi to probíhalo tak, že se u hospodáře v 6 ráno objevil „výběrčí”, rolník mu odevzdal, co nadojila kráva nebo snesly slepice a pokud si chtěl něco nechat pro vlastní potřebu, musel vstát dříve a trochu si “oddojit stranou”. Ale normy, které museli sedláci splnit se neustále zvětšovaly. V praxi tak opět docházelo k absurdním situacím, kdy byli sedláci nuceni nakupovat mléko od svých sousedů, aby ho mohli ráno vykázat jako nadojené a nepřišli tak o dům.
