Hlas přírody člověku káže, aby se bál neznámého. Často je to strach, co nás drží ve špatné práci. Začít od nuly se ale dá i po mnoha letech praxe. Třeba v úplně jiném oboru. Nebo v jiném městě.
Ze spořitelny do školky
Andrea dělala dlouhé roky úvěry ve stavební spořitelně. Její život se kolem úvěrů točil. Zadávala a testovala pro ně nový software, psala pro ně metodiku.
Na začátku ji práce ohromně bavila. Byla skoro workoholik, bavilo ji pracovat kreativně a samostatně. Pak se začalo měnit vedení i podmínky. Andrea postupně vyhořívala.
„Poměry v českém bankovnictví byly všude podobné. Došlo mi, že to chce větší změnu, než najít jinou práci v oboru. Jenže tou dobou mi bylo přes třicet. A co s tím, když nic jiného neumím? Rozhodla jsem se, že musím něco vystudovat. Táhlo mě to k humanitním oborům a psychologii. Vzhledem ke své přirozené lenosti jsem chtěla jít cestou nejmenšího odporu a vybrat školu, kde se studuje jen o víkendech. A tak jsem nastoupila na speciální pedagogiku na soukromé vysoké škole.”
Dostala 42 % platu, který měla v bance
Až na škole se Andrea nadchla pro logopedii díky jedné z přednášejících. Z logopedie udělala nepovinnou státnici. Dostudovala bakalářské studium, začala magisterské. Přitom pořád pracovala v bance. I kvůli penězům. Potřebovala platit školné.
„Jednoho dne jsem byla v práci zase tak znechucená, že jsem pročítala inzeráty na místa ve školství a narazila jsem na nabídku práce v logopedické školce. Ze zvědavosti jsem zkusila zareagovat. A ono to vyšlo. Vlastně jsem nestačila ani pořádně domyslet, co dělám. Bylo to koncem května, v červnu jsem dala výpověď, na konci prázdnin jsem nastupovala ve školce. Měla jsem mít 42 % platu z banky. Vlastně jsem do dneška v šoku, s jakou lehkostí jsem to udělala,“ popisuje Andrea.
V 38 letech byla zase ucho
„Samozřejmě, že ten první rok nebyl vůbec jednoduchý. Není sranda v 38 letech začínat úplně od začátku. Muset se pořád na všechno ptát a na spoustu věcí přijít. V bance jsem byla dlouho něco, čemu se říkalo klíčový zaměstnanec. Zatímco tady nemotorné ucho, co nevědělo, jak si srovnat děti. Byla jsem hozená do vody. První rok jsem se trošku topila, druhý rok jsem asi jen plavala čubičku, ale nějak jsem se tím prokousala. Jenže kromě toho jsem první rok ve školce pořád nechápala, že tohle je práce. Ani mi nešlo říkat, že jdu do práce. Říkala jsem pořád, že jdu do školky.“
Zpátky? Ani náhodou…
Když se Andrey zeptáte, jak to vidí zpětně, dozvíte se, že změnit obor bylo nejlepší rozhodnutí jejího života:
„Ani na vteřinu jsem toho rozhodnutí nelitovala a myslím, že nikdy litovat nebudu. I když dneska samozřejmě mám i nějaké výhrady, podstatné je, že sama ta práce o sobě mě baví a naplňuje. Zažívám silné chvíle, kdy se podaří něco, co se dlouho nedařilo. Když se mi ozvou rodiče dětí, co už jsou ve škole a řeknou, jak jim moc naše školka pomohla. Pracovat s dětmi je skvělá věc. I když to je hodně náročné a často vysilující, ty pozitivní chvíle prostě stojí za to. I když je jich často míň než těch náročných, stejně člověka nabijou do zásoby.“
» Pružná pracovní doba, více času s rodinou: zkuste práci s moderními benefity
Nela Wurmová
