Anna Schlindenbuch pracovala v marketingovém oddělení společnosti Vodafone, kde se mimo jiné starala o propagaci projektu Rok jinak. Nyní je přímo jeho součástí – už osmý měsíc pracuje v neziskové organizaci Bona, která pomáhá lidem s duševním handicapem. „V neziskovce je nutné si vše vyprosit. To je role, kterou jsem dosud neznala a která je upřímně dost vysilující,“ popisuje manažerka svoje zkušenosti z „nezisku“.
« 3 minuty čtení »
↑ Anna Schlindenbuch: „Bona má tři chráněné dílny, jednu zaměřenou na vitráže, což je celkem unikum.”
Ona to byla spíš náhoda. Na začátku jsem totiž měla vymyšlený projekt, a teprve pak jsem hledala vhodnou neziskovku. Projekt byl zaměřený na činnost chráněné dílny. Spousta lidí si pod tímhle označením představuje, že se v nich vytvářejí jen batiky či zcela nepotřebné a nehezké věci, a když už si od nich něco koupí, je to spíš jen jejich dobrá vůle. Výrobky z chráněných dílen tak obecně nemají dobré renomé, což vede k tomu, že si dílny na sebe nevydělají a musejí se zavírat. To jsem chtěla změnit. Na začátku jsem si připravila seznam vhodných kandidátů, poctivě pročetla jejich stanovy a další informace a nakonec jsem se chystala obejít ty nejlepší osobně. Jednou jsem ale zahlédla inzerát Bony, kde psali, že mají i dílnu s vitrážemi, a rozhodla se je oslovit s mým projektem. Nakonec jsem u Bony zůstala a do žádné další neziskovky už nešla.
Jednak jsem věděla, že chci pomáhat lidem s duševním onemocněním, protože to dnes není zrovna populární téma, a ani mediální obraz těchto lidí není zrovna pozitivní. V médiích se probírají spíše negativní kauzy, a i proto je to téma, které se zkrátka špatně komunikuje. Jednak to také byly mé osobní vazby, protože i já mám kolem sebe lidi s duševní poruchou. Navíc Bona má hned tři chráněné dílny, z toho jednu zaměřenou právě na vitráže, což je celkem unikum.
» Práce v neziskovkách: podívejte se na nabídky
Jednoduše řečeno – je to ten „nezisk“. Ve Vodafone byli všude lidé a ti dohromady řešili prakticky všechny myslitelné záležitosti. V neziskovce jsou lidé třeba jen na půlúvazek, a to ještě na více pozicích, a tak řešení každé dílčí věci trvá mnohem déle. Další významný rozdíl je chybějící budget. V neziskovce je nutné si vše vyprosit – uvědomila jsem si, že až 80 procent mých e-mailů a telefonátů je spíše o žadonění a získávání pomoci zadarmo. To je role, kterou jsem dosud neznala a která je upřímně dost vysilující. Na druhou stranu jsem moc ráda, že při tom aspoň zčásti mohu těžit ze svých dosavadních kontaktů, protože je mezi nimi spousta lidí, kteří nám pomáhají.
↑ Klienti Bony vyrábějí vitráže, které se pak prodávají třeba na Fleru. Foto: Bona, o. p. s.
Na začátku jsem měla jasnou vizi, co změnit tak, aby se zvýšil prodej i lukrativnost výrobků, od používaných materiálů až po prodejní strategii. Nenapadlo mě ale, že třeba obyčejná změna barvy látky z šedé na červenou s puntíky bude pro klienty tak podstatná. Uvědomila jsem si tehdy, že není důležité „prodat“ novou strategii jen zaměstnancům a terapeutům Bony, ale i klientům samotným, protože právě pro ně to bylo nečekaně náročné. Jakmile ale začali vidět výsledky změn, začali je pomalu chápat.
Ano, třeba hned zítra oblékám montérky a jdu malovat (smích). Jednu bednu bychom rádi otevřeli na začátku září, nějaké slavnostnější otevření pak chceme uspořádat v polovině měsíce. Cílem změny je hlavně změna názvu, protože Dvojí svět může mít spoustu významů, a to i těch spíše negativních – mezi nimi třeba náznak segregace lidí s psychickou poruchou namísto jejich integrace. Snažili jsme se proto vymyslet název jiný, snadno zapamatovatelný, který navíc vyjadřuje naše poslání, a tím Jedna bedna snad je. Obchůdek bude nově viditelnější a navíc bude vybavený jen zařízením z recyklovatelných materiálů.
Ano, je to moje dítě, i když není součástí původního projektu pro Rok jinak. Sama pocházím z Řevnic, kde je krásné kino. A jelikož jsem zároveň velkým fanouškem filmu, rozhodla jsem se oslovit provozovatele kina, místní neziskovku a další organizace, zda by nestálo za to udělat nějaký hezký a užitečný festival. Je to pro mě srdcová záležitost, kterou chci alespoň částečně docílit destigmatizace a strhnutí nálepky duševně nemocných lidí. Věřím, že si najde své příznivce, protože existuje spousta zainteresovaných lidí, ať už přímo z řad samotných nemocných nebo jejich nejbližších, tak i z řad odborníků či zdravotníků. Jediným problémem jsou opět finance. I když jsme získali nějaké granty od Nadace Bona nebo od Města Řevnice, tak na žádný větší grant zatím nedosáhneme, protože se jedná teprve o první ročník. Proto se snažíme zbylé finance získat pomocí probíhající sbírky na webu Hithit.com.
Občas je to opravdu těžké a říkám si, zda mi v korporátu nebylo líp. Na druhou stranu, tím, že už za sebou něco vidím, vím, že to mělo smysl – a to nejen pro tu neziskovku a tým lidí v ní, ale i pro mě osobně.
Profesionálové z firem odcházejí na rok pracovat do vybrané neziskovky – a nadace Vodafone, která za projektem stojí, jim na účet posílá jejich původní plat. Přihlášky na rok 2016 se uzavírají letos v říjnu.
Lucie Černá
Jako člověk zvenčí vidím spoustu věcí jinak. Například si myslím, že není nutné být neustále seriózní, říká grafik používající umělecké jméno Kakalik, který celý letošní rok pracuje v občanském sdružení Portus. Stal se totiž jedním z grantistů projektu Rok jinak, který pořádá Nadace Vodafone. Co je Rok jinak? Vybraní odborníci z firem odcházejí na rok pracovat …
Petr Duchek (33) miluje létání odmalička. Ve 14 letech si vysnil, že bude pracovat pro British Airways. A sen se mu více než splnil: začínal jako pracovník na přepážce, teď řídí zastoupení British Airways pro Prahu, Bratislavu a Varšavu. V kariéře se mu vyplatilo, že neskákal z oboru do oboru. „Neříkám, že deset let strávených v jedné …
Dá se dnes podnikat bez loga a kvalitní vizuální prezentace? A budou někdy české značky podobně úspěšné jako ty, na které se díváme jako na vzory? Ptali jsme se grafického designéra Lumíra Kajnara, který má za sebou práci pro velké světové i české klienty a na kontě řadu ocenění. „Jediným lékem je konkurence. Ta mě …
Jste ten typ, co si do CV píše „pokročilá znalost angličtiny“ a modlí se, aby to hlavně nikdo nezjišťoval? Broňa Sobotka, tenhle zvláštní lektor angličtiny z Brna, vás englishfobie zbaví. „Jako dyslektik a dysgrafik jsem v dětství poslouchal, že jazyky a studium nejsou pro mě,“ říká Broňa. Jenže on to nevzdal, angličtinu zvládl a dnes ji učí …
