Trapasy k životu prostě patří. A nevyhýbají se bohužel ani takovým situacím, ve kterých by měl člověk vystupovat jako ztělesnění naprosté profesionality a dokonalosti. Třeba na pohovoru. Pobavte se na účet někoho jiného: máme pro vás tři krušné chvilky uchazečů o práci a ukázky toho, jak se s nimi dokázali vypořádat.
Co je trapné, to lidské. Jenže vykládejte to někomu, kdo právě absolvoval pohovor s makovou výložkou mezi předními zuby, případně kdo polil kávou potenciálního šéfa a půlku vedení firmy k tomu.
Když už na trapas dojde, vyplatí se přistoupit k němu odvážně a s humorem. Zběsilým úprkem na toaletu sice z nepříjemné situace utečete, ale své šance postoupit při výběrku dále tím dokonale zazdíte. A pak, komu by se chtělo čekat v kabince do pozdních večerních hodin, až všichni odejdou, aby se mohl vyplížit ven?
Jestli už se vám nějaký ten trapas u výběrka přihodil, vězte, že v tom nejste sami. Třeba vás následující historky nejen pobaví, ale i poskytnou inspiraci, jak ze společenského faux pas vybruslit.
Co kdybychom se na to vykašlali?
„Už v posledním kole výběrového řízení na vedoucí pozici v jedné reklamní agentuře jsem šla na pohovor s nejvyšším šéfem,“ vypráví Markéta, specialistka marketingu. „Recepční mě uvedla do jeho kanceláře a vyzvala, ať se posadím, že Aleš, jak ho nazvala, za chvíli dorazí. Vybrala jsem si jediné šedivé křeslo, ostatní byla v korporátní oranžové barvě. Když přišel ředitel, zarazil se. Pozdravil, podali jsme si ruce a pak mě hned upozornil, že v tomhle křesle sedává vždycky on. Přesedla jsem si tedy, ale první trapas už byl na světě.
Začal mi pokládat dotazy typu: ‚Čeho byste chtěla v kariéře dosáhnout?‘ nebo ‚Co je vaším životním cílem?‘ Měla jsem chuť odpovědět, že mým životním cílem je neodpovídat na podobné otázky, ale ovládla jsem se. I tak byly moje odpovědi spíš skoupé. Drhlo to. Jsem dost přímočarý člověk. V jednu chvíli jsem pronesla: ‚Co kdybychom se vykašlali na ty manažersko-filozofické dotazy a normálně si popovídali?‘
Šéf ztuhnul. Upřeně mě pozoroval. Po zádech mi tekly čůrky potu. Věděla jsem, že jsem asi přestřelila. Říkala jsem si, že mě každou chvilku vyrazí. ‚Prosím vás, Aleši, stop. Pojďme začít znova a vzít to z jiného konce,‘ navrhla jsem vzápětí. Trvalo ještě několik nekonečných vteřin, než zareagoval. Dokonce se mi zdálo, že se malinko usmál, než se zeptal: ‚Tak dobře. Četla jste v poslední době nějakou zajímavou knížku, Markéto?‘ Od té chvíle se prolomily ledy a my se začali normálně bavit. Probrali jsme kde co a dokonce přetáhli vymezený čas. Loučili jsme se s úsměvem. A s Alešem se na sebe usmíváme dodnes, když se vidíme na poradě nebo se potkáme na chodbě.“
Mraky se roztrhaly
Trapas, typický pro dobu covidu, zažil Marek. Čekal ho pohovor přes video. O místo dost stál, pečlivě se připravoval. Před začátkem si vzal kalhoty a sako, aby se cítil patřičně naladěn. K ruce si připravil hrnek s kávou. „Těsně před tím, než měl videohovor začít, jsem se chtěl napít. Jenže asi jak jsem byl nervózní, vylil jsem si horký obsah na sebe. Sako to odneslo jen trochu, za to kalhoty pořádně. Musely dolů. Sotva jsem se ocitnul v trenkách, ohlásil se na monitoru hovor s personalistkou.
Rychle jsem si natáhnul kalhoty od pyžama, které byly nejblíž po ruce, a zasednul k monitoru. Tvářil jsem se jakoby nic. Pohovor začal a vyvíjel se moc dobře. Postupně jsem se uvolnil, vykládal o svých předchozích zkušenostech. Pak jsme přešli na koníčky a zájmy, vyprávěl jsem, jak jezdím lyžovat, že jsem soutěžil v triatlonu, no prostě pan Úžasný.
Ke konci pohovoru se ale roztrhaly mraky na obloze a začaly mi paprsky oknem svítit přímo do očí. I na monitoru jsem viděl, že mám místo obličeje bílý flek. Vstal jsem, obešel stůl a zcela automaticky zatáhnul žaluzie, jak to v takových případech vždycky dělávám. ‚Hezké kalhoty,‘ pronesla s úsměvem žena na monitoru, sotva jsem dosedl. Podíval jsem se dolů na svoje pyžamo s malými buldočími hlavami a muselo být slyšet i přes počítač, jak jsem vzdychnul. ‚Nebojte se, takhle do práce chodit nebudu,‘ nadhodil jsem vzápětí. ‚Takhle chodím jenom na pohovory.‘ Pak jsem vysvětlil, jak to bylo. Náborářka to vzala, smála se a říkala, že to chápe. Z firmy jsem po několika dnech dostal zprávu, že jsem uspěl. Bylo u ní P.S.: ‚Vybrali jsme vás kvůli kalhotám😊.‘“
Záchranářka v akci
Ještě větší trapas zažila Klára, když se pokoušela získat místo asistentky vedoucího jedné výrobní firmy. Na pohovoru vše běželo zdárně, až asi ve 27. minutě došlo ke karambolu. „V jednu chvíli chtěli personalista a můj budoucí šéf vidět jakési osvědčení. Popadla jsem kabelku a vytáhla z ní desky s příslušným lejstrem. Jenže se mi na ně přichytila dámská hygienická potřeba, kterou v kabelce pro všechny případy nosívám. Zabalená v zeleném obalu, visela z desek jak nějaká vánoční ozdoba. Všichni tři jsme na ni koukali jako zhypnotizovaní.
První jsem se vzpamatovala já. ‚A jejda, moje záchranářka. Tu jste, předpokládám, vidět nechtěli,‘ zašvitořila jsem a zastrčila potřebu rychle zpátky do kabelky. Pak jsem pokračovala jako by nic v předchozím tématu. Zabralo to. I oba pánové se během chvilky vzpamatovali a pohovor jsme normálně dokončili. Ještě když jsem odcházela, musela jsem se té chvíli, kdy všichni civíme na zelenou „visačku“, smát. Za týden mi volali, že místo mám. Šéf mi pak prozradil, že se mu líbilo, jak jsem zareagovala. Prý ho napadlo, že si budu v každé situaci vědět rady.“
Podívejte se na moře nabídek na Jobs.cz. Přejeme, aby se vaše výběrko obešlo bez trapasu.
