Ze skokanského můstku se Jan Mazoch (28) poprvé spustil v šesti letech. Od té chvíle se začal připravovat na kariéru vrcholového sportovce. Trénoval sedm dní v týdnu, jako šestnáctiletý závodil na olympiádě v Salt Lake City a snil, že jednou dokáže to, co jeho dědeček. Tím byl legendární skokan na lyžích Jiří Raška, držitel zlaté olympijské medaile z roku 1968.
Jenže přišel rok 2007 a závod na můstku v polském Zakopanem, velmi náročný kvůli silnému větru. Tehdy dvaadvacetiletý skokanský talent Jan Mazoch si pamatuje, že se odrazil. Pak si vybavuje už jen nemocniční pokoj a půlroční rekonvalescenci, kdy se dával dohromady po vážném úrazu mozku.
Život mu tedy nakonec „zařídil“ úplně jinou kariéru, než tu sportovní. Ta vedla přes dílnu na elektromotory až k nynější práci pro dvě neziskovky, kterou si našel přes Jobs.cz a která otce dvou malých holčiček zcela naplňuje. Jak se mladý člověk vyrovnává s tím, že musí kompletně přehodnotit své životní sny a jak vypadá „pracovní doba“ profesionálního sportovce? Nejen o tom jsme si s Honzou povídali.
Takhle o tom nepřemýšlím. Věděl jsem, že jakmile se jednou rozhodnu ukončit sportovní kariéru, tak to bude opravdu konec. Nijak mi to tedy nechybí. Do olympiády v Soči jsem navíc určitým způsobem zapojený, jako spolukomentátor skoků na lyžích v televizi.
↑ Jan Mazoch se od malička připravoval na kariéru profesionálního skokana na lyžích. Po vážném úrazu ale musel všechno přehodnotit.
Po úrazu jsem chtěl sobě i lidem okolo dokázat, že se na ty lyže dokážu znovu postavit. Věřil jsem, že se proslavím i jinak, než jen kotrmelcem na můstku. V roce 2008 s námi ale bohužel ukončil spolupráci trenér, kterého jsem bral jako vůdčí osobnost a který mi dal asi úplně nejvíc. Také se mi narodila dcera. To člověka donutí si to v hlavě trochu srovnat. Po prvním závodě jsem tedy řekl, že končím kariéru. Novinářům jsem uvedl jako hlavní důvod strach, ale byl to spíš souběh více věcí dohromady.
Popíšu můj „pracovní“ den, kterých jsem měl takových sedm do týdne. Budík mi zvonil kolem sedmé a ještě před snídaní jsem šel na hodinu běhat. V devět začínal kondiční trénink. Dělali jsme posilování, dynamiku nebo se rozcvičili a šli udělat pár skoků. Pak byl oběd a po něm chvíle volna. Kolem třetí začínala druhá fáze tréninku, kdy jsme buď skákali nebo dělali různá cvičení. Odpoledne jsme měli regeneraci, většinou masáž nebo do saunu. Před spaním jsem chodil ještě na hodinu běhat.
Říkal jsem si: co já tak budu dělat, kdo mě asi zaměstná. Mám vystudovanou střední průmyslovku, obor komerční elektrotechnika. Začal jsem nejdřív pracovat v elektroskladu jedné firmy ve Frenštátě pod Radhoštěm. Měl jsem na starost výdej zboží, obsluhoval jsem zákazníky. Po čase jsem přešel do pobočky společnosti Siemens ve Frenštátě. Nastoupil jsem přímo na dílnu, kde jsem zapojoval elektromotory a po čase tam získal místo technologa. Pak mě lákalo zkusit PR a začal jsem si přes Jobs.cz hledat práci v Praze. Narazil jsem na zajímavou nabídku SOS dětských vesniček a sdružení Maturus. To je grafická společnost, která poskytuje vozíčkářům rekvalifikační kurzy a umožňuje jim pracovat jako grafici. Oběma organizacím pomáhám s PR, sháněním partnerů a podobně. Tato práce mě velmi naplňuje.
Já to totiž beru úplně jinak. Hodně lidí se mě ptá, co by bylo, kdybych neukončil kariéru. Odpovídám: třeba bych ještě skákal, třeba by se mi nenarodila druhá dcera, třeba bych nebyl rozvedený, třeba bych nebyl v Praze… Já ale nelituju ani jedné minuty. Spolukomentuji závody v televizi a dělám práci, která mě opravdu baví a která má smysl. Sháním peníze pro dobrou věc a vím, že tím pomáhám konkrétním lidem. Navíc k tomu mám blízko i osobně – moc nechybělo a mohl jsem být na tom vozíčku klidně taky.
Jana Kutarňová
Eva Karasová dlouho pracovala jako PR manažerka. Loni se přihlásila do projektu Nadace Vodafone Rok jinak, získala grant a teď působí v neziskovém Fondu Otakara Motejla, který chce zlepšit poměry v české politice i celé společnosti. „Když jsem pracovala v komerční oblasti, měla jsem na starost podporu image firmy a produktové PR. Produkt jsem měla vždy přesně definovaný …
Jako člověk zvenčí vidím spoustu věcí jinak. Například si myslím, že není nutné být neustále seriózní, říká grafik používající umělecké jméno Kakalik, který celý letošní rok pracuje v občanském sdružení Portus. Stal se totiž jedním z grantistů projektu Rok jinak, který pořádá Nadace Vodafone. Co je Rok jinak? Vybraní odborníci z firem odcházejí na rok pracovat …
Petr Duchek (33) miluje létání odmalička. Ve 14 letech si vysnil, že bude pracovat pro British Airways. A sen se mu více než splnil: začínal jako pracovník na přepážce, teď řídí zastoupení British Airways pro Prahu, Bratislavu a Varšavu. V kariéře se mu vyplatilo, že neskákal z oboru do oboru. „Neříkám, že deset let strávených v jedné …
Zuzana Beranová od dětství snila, že chce žít v Africe. Vzdala se kariéry novinářky a vystudovala diplomacii. Více než deset let strávila na ambasádách v různých afrických zemích. Dnes pracuje v Namibii pro Evropskou unii. Psaní ale k vodě nepustila. Je autorkou několika knih, nejnovější s názvem „Poslední nosorožec“ vyjde v listopadu. Jak se pracuje v Africe? ↑ Zuzana Beranová: …
