Majitelka sítě prodejen Bon-Bon Petra Kovandová vyrábí tuny čokoládových pralinek měsíčně. Je jich několik desítek druhů a všechny vymýšlela sama. Také provozuje muzeum čokolády a marcipánu v Táboře a se svými pralinkami plánuje expandovat do zahraničí. O podnikání přitom v roce 1990, kdy začínala, nevěděla jako zdravotní sestra pracující v Ústavu mentálně postižených zhola nic.
↑ Petra Kovandová je původní profesí zdravotní sestra. V roce 1990 se pustila do podnikání.
Petra Kovandová před 23 lety nejprve koupila budovu bývalých velkých potravin. Na úvěr. Zatímco kamarádky si kupovaly módu, Petra pracovala a splácela dluhy. První čtyři roky kvůli smlouvě provozovala potraviny. Pak začala prodávat produkty zdravé výživy. Když se trh nasytil, využila jinou mezeru a začala dodávat kandované ovoce a zdobení na dorty. Odtud byl pak už jen krůček k pralinkám. V Itálii našla výrobce kvalitní čokolády a zbytek obstaraly české suroviny: kávový likér, mentol, marcipán, piškoty a máslo. Dnes Petra Kovandová provozuje 25 obchodů, zaměstnává 60 lidí a její podnik si můžete koupit i jako frančízu.
Obecně se to hodnotí těžko. Co se čokolády týká, je tady větší konkurence, takže prosadit se v tomto oboru je asi složitější. Ale člověk se nesmí bát, musí to zkusit a hlavně to nevzdávat při prvním nezdaru. Pro mne osobně je teď situace trochu jednodušší. Možná i kvůli ekonomické krizi se totiž změnil pohled nadnárodních obchodních společností na menší české výrobce. Zatímco dříve byl problém proniknout s našimi produkty do velkých hypermarketů, teď nás tyto společnosti berou jako partnera.
Určitě. Moje práce mě baví, užívám si to, vlastně to ani jako práci neberu. Proto se snažím neustále někam posouvat a neskončit u toho, že jsem vybudovala úspěšně fungující firmu. Chtěla bych zkusit vybudovat stejnou síť jako je Bon-Bon i v zahraničí. Ideálně někde, kde je teplo a moře, abych svoje podnikání mohla spojit i s odpočinkem.
Když jsem začínala, žádné příručky nebyly. Mým největším vzorem byla maminka, která po revoluci provozovala v Písku obchod s CD a gramofonovými deskami. Do toho obchodu lidé chodili hlavně kvůli ní a jejímu individuálnímu přístupu. Polovinu z nich znala jménem, obchod provozovala srdcem. Snažím se dělat to stejně: selský rozum v kombinaci s intuicí a vřelostí. Moje firma je už dnes tak velká, že nemůžu znát všechny jménem, ale snažím se, aby lidé znali alespoň můj příběh. Myslím, že zákazníci ocení, když vědí, kdo stojí za produkty, které kupují a jedí. Důležité je, aby firma nebyla anonymní.
↑ Majitelka firmy Bon-Bon Petra Kovandová, na snímku s kolegou.
Základem je mít kolem sebe schopné lidi. Proto se snažím obklopovat lidmi schopnějšími, než jsem já sama. Těm pak stačí předat vizi a poté už jen dozorovat, aby se nové zboží, teď třeba pralinky na Halloween, opravdu vyrobilo a dostalo do obchodů v té nejlepší možné kvalitě. Jakmile je zboží na pultech, většinou pouštím svůj nápad z hlavy a starají se moji zaměstnanci.
Spoléhám na intuici. A vždycky vybírám z lidí, které osobně znám. Ženu, která mi vede muzeum čokolády, znám 15 let. Věděla jsem, co dělá a jak to dělá. Také šéfa výroby znám osobně. Věděla jsem, co je zač a že ve firmě, kde pracoval předtím, trojnásobně navýšil obrat. Proto jsem se ho snažila přesvědčit, aby šel pracovat pro mne. Nezaměstnávám akorát rodinné příslušníky. Důvod je jednoduchý: mám je ráda a vím, že společným podnikáním bych o ně přišla.
Není to nejdůležitější. Pochopitelně nemůžu nabízet almužnu, když chci někoho získat. Na druhou stranu, pro mnoho z nich je důležitá myšlenka a vize firmy. Totéž vyžaduju ostatně i já od nich: aby měli stejnou vizi a aby byli loajální. Nejde jen o to, že spolu pracujeme od – do. Líbí se mi, že mám kolem sebe lidi, kteří mi v sobotu nebo v neděli zvednou telefon, případně mi zavolají zpátky, když něco potřebuju. Nejsme kamarádi, v podnikání musí platit jisté odtud – potud, ale i byznys můžete dělat bez řevu. Jsem šéfka, která nenařizuje. A dost často ustupuje. Ale když se s podřízenými na něčem dohodnu, beru, že to tak je.
Taky nestíhám (směje se). Ale víte, o to nejde. Já řídím svou firmu pocitově. Mně to baví, a když se na ni podívám, musí mi dělat radost. Což pořád funguje. Třeba čísla jsou pro mne spíš překážkou. Na to mám účetního, který mě pořád úkoluje, ať si je přečtu. A já mu odpovídám: „Radku, dáme si společně večeři a ty mi to vysvětlíš.” Číst si to sama je pro mne jako jít poprvé na ryby a nic o tom nevědět. Takový já jsem manažer.
Starám se o syna svého muže a tři psy. Ráda bych se naučila být současně sexy milenkou, výbornou kuchařkou, zábavnou společnicí a ještě úspěšnou podnikatelkou, ale pořád mi to nějak nejde (směje se). Umím vyřídit práci po telefonu, delegovat ji a umím i nepracovat: stoupnout si ke sporáku nebo se rýpat v zahradě, kde si odpočinu. I když i u toho vlastně pořád přemýšlím. Nejsem přehnaně ambiciózní, pro mne je hlavní priorita být ženou. Až potom následuje všechno ostatní, což se nikdy nedá stihnout ke stoprocentní spokojenosti. Takže taky mám doma nepořádek a ve schránce nezodpovězené e-maily. Akorát jsem se naučila s tím smířit a netrápit se tím.
Jsem člověk, který si umí dopřát. Na druhou stranu, v životě bych si nešla koupit značkovou kabelku za několik tisíc třeba v Praze do Pařížské. Mám ráda český design: Sweet Design, Karolínu Jánskou, zkrátka české autorky. Oblečení hodně nakupuji v Českém Krumlově, kde je jich spousta a kam pravidelně jezdím kontrolovat náš obchod. Chci mít požitek z nákupu a ze skutečné originality, ne pouze z toho, že jde o značku, kterou všichni znají, tudíž za ni musíte hodně zaplatit.
Jana Benešovská
Foto: Archiv Petry Kovandové
Vedou významné firmy, vydělávají hodně zajímavé peníze, na pracovních cestách sjezdili kus světa a byznys, ve kterém jsou namočení, se počítá v řádu miliard. Zdánlivě jim nic neschází. Co by ale dělali, kdyby zítra měli začít znovu úplně od nuly? » 4 minuty čtení « Dalibor Dědek, miliardář a ředitel skupiny Jablotron Určitě bych se …
Velí magazínu o úspěšných lidech a kromě jiného v něm upozorňuje, že žijeme v zemi, kde je spousta inspirativních, talentovaných a pracovitých lidí, kteří Česko posunují dopředu. Tu a tam otiskne i příběh prohry, která předznamenala kolosální úspěch. „Když máte vše pod kontrolou, jedete pravděpodobně příliš pomalu,“ zní oblíbené motto Petra Šimůnka, šéfredaktora českého Forbesu. …
Eva Karasová dlouho pracovala jako PR manažerka. Loni se přihlásila do projektu Nadace Vodafone Rok jinak, získala grant a teď působí v neziskovém Fondu Otakara Motejla, který chce zlepšit poměry v české politice i celé společnosti. „Když jsem pracovala v komerční oblasti, měla jsem na starost podporu image firmy a produktové PR. Produkt jsem měla vždy přesně definovaný …
Petr Duchek (33) miluje létání odmalička. Ve 14 letech si vysnil, že bude pracovat pro British Airways. A sen se mu více než splnil: začínal jako pracovník na přepážce, teď řídí zastoupení British Airways pro Prahu, Bratislavu a Varšavu. V kariéře se mu vyplatilo, že neskákal z oboru do oboru. „Neříkám, že deset let strávených v jedné …
