Proč není dobré propichovat Fina pohledem

Představte si všechny šéfy, které jste kdy měli. Teď v té představě nechte jen šéfy Čechy. Začněte se zamýšlet nad tím, co pro ně bylo charakteristické a co oni sami v práci s lidmi považovali za důležité. Nechte to na sebe chvíli působit…

A teď to porovnejte s touto univerzální představou o českých vedoucích: jejich jméno doplňuje některý z akademických titulů. Pracovní historie poukazuje na vysoký pracovní výkon, a to nezřídka na pozicích, kterým později šéfovali. Když dostali na starosti nový tým, neztráceli mnoho času jeho poznáváním (jsme tu od toho, abychom pracovali). Namísto toho se rychle pustili do analýzy výsledovky a řešení, jak by jejich tým mohl přispět ke snižování nákladů nebo ke zvyšování tržeb.

200 kultur, 200 přístupů k řízení lidí

Samozřejmě, že se jedná o nadsázku a samozřejmě, že lidi nelze klasifikovat jen podle barvy pasu. Každý jsme jiný, formuje nás celá řada věcí včetně našich osobních preferencí, naší profese, věku – ale také kultury, ve které jsme vyrostli. A že jich na světě existuje přes 200! Každá z nich si vychovává lídry v kontextu vlastního náboženství, jazyka, klimatu i historických úspěchů  a pádů.

Oční kontakt jako obhroublý návyk

Nikdy jsem se nepřestala divit, jak odlišné mentální nastavení mohou mít dva Evropané nebo dokonce dva sousedé. Ještě nedávno jsem se například podivovala nad jistou odtažitostí mých kolegů z Finska, která se projevovala tím, že při diskusi mi zásadně uhýbali pohledem. Vysvětlovala jsem si to tím, že mi zřejmě neveří, nebo že nemám věřit já jim. A pohledem jsem je propichovala ještě intenzivněji, protože já tak dávám najevo čistotu úmyslu a zájem.

Poněkud jsem se zastyděla, když jsem se dozvěděla, že ve Finsku je vytrvalé udržování očního kontaktu považováno za obhroublý návyk, který partnera uvádí do rozpaků. Mezi vychovanými Finy se totiž oční kontakt navazuje zpravidla pouze na začátku diskuse nebo v okamžiku, kdy se předává slovo někomu jinému.

Šéfa přece nemůžu obtěžovat svými problémy!

Mnohem lidsky vypjatější situace si ovšem vybavuji ze své několikaleté spolupráce s kolegy z Polska. Do nekonečna jsme řešívali něčí nespokojenost a nepohodlí, o kterém se však dotyčný stěžující odmítal bavit s tím, kdo danou nespokojenost mohl ovlivnit nejvíce, tedy obvykle se šéfem. Svůj odmítavý postoj stěžovatel ospravedlňoval tím, že za žádnou cenu nemůže někoho tak vysoce postaveného něčím takovým obtěžovat! A když už sebral dostatek odvahy na to, aby si oné vyšší šarži postěžoval, zásadně jí nesděloval to, co sděloval sobě rovným nebo lidem, se kterými měl spolehlivě vybudovaný vztah.

Češi vidí všechno černobíle. Opravdu?

Jinými slovy, neustále jsme se pohybovali ve světě několika pravd. A protože nás zaměstnanci nechtěli obírat o čas stížnostmi, museli jsme do své polské části podnikání vkládat mnohem více energie než kamkoli jinam, abychom se v tom všem vyznali. Pokud bychom se na vše podívali z druhé strany a řekli si Polákům o zpětnou vazbu (což jsem se snažila sem tam při různých společenských událostech dělat, spoléhajíc na to, že pivo a víno rozpustí část kulturních rozdílů) , nejspíše bychom se dozvěděli, že my Češi vidíme všechno černobíle a že jsme nechutně přímočaří. A to je neslušné.

Dagmar Suissa, Employee Guidance ředitelka společnosti LMC

Další články Dagmar Suissy o kulturních rozdílech mezi šéfy (a nejen o tom) si přečtěte na webu www.hrkavarna.cz