Jak se pracuje v zahraničí

Pracovní právo ve Španělsku

Od 1. května 2006 otevřelo svůj pracovní trh všem novým členům Evropské unie Španělsko. Ani český občan tak již v této zemi nebude potřebovat pracovní povolení.

Základní právní úpravu pracovněprávních vztahů obsahuje španělský zákoník práce (Estatuto De Los Trabajadores), který byl přijat v roce 1980. Tento zákon představuje jakési minimum, které musí být ze strany účastníků pracovního poměru respektováno. V zákoníku práce najdeme základní právní aspekty pracovního práva, jako je uzavírání a ukončování pracovního poměru, pracovní podmínky, pracovní doba, práce přesčas a podobná ustanovení.

Je však třeba si uvědomit, že velký vliv na konečnou podobu pracovní smlouvy mají ujednání, uvedená na základě dohody zaměstnavatele a odborových organizací v kolektivní smlouvě.

PRACOVNÍ SMLOUVA
Pracovní smlouvu je možné uzavřít v písemné, ale – až na specifické případy – i v ústní formě. Zaměstnanec i zaměstnavatel však může kdykoli během pracovního poměru vyžadovat, aby původní ústně uzavřená pracovní smlouva byla nahrazena písemnou. Pracovní smlouva zahrnuje povinně kromě základních náležitostí, tj. druh práce, místo výkonu práce, den nástupu do práce také výši základní mzdy, výši odměn a jejich splatnost, délku a rozvrh pracovní doby, délku a časové určení čerpání dovolené, délku výpovědní doby a formu výpovědi.

Pracovní smlouva dále musí obsahovat určení kolektivní smlouvy, která se vztahuje na sjednávaný pracovní poměr. Zkušební doba musí být ve Španělsku sjednána zásadně v písemné podobě, její délka je však upravena odlišně pro různé skupiny zaměstnanců.
Pro zaměstnance s VŠ vzděláním tak nesmí přesáhnout 6 měsíců a 2 měsíce v případě ostatních zaměstnanců, respektive 3 měsíce u zaměstnavatele zaměstnávajícího méně než 25 zaměstnanců.

Pracovní poměr lze ve Španělsku skončit dohodou, uplynutím dohodnuté doby nebo výpovědí (ze strany zaměstnavatele musí být vždy důvodná).

V případě hromadného propuštění z organizačních důvodů, které je schváleno příslušnými pracovněprávními orgány, má zaměstnanec nárok na 20 denních platů za každý odpracovaný rok (maximum je však 12 měsíčních platů).

MZDA
Mzdu dostávají španělští zaměstnanci nejméně jednou měsíčně a zaměstnavatel je povinen vyznačit příslušné částky na výplatní pásce. Zaměstnanci mají kromě měsíčního platu, který musí být vyznačen na výplatní pásce, nárok nejméně na dva platy ročně navíc v podobě zvláštní odměny. Jde o tzv. „třináctý“ a „čtrnáctý“ plat. Tato odměna může být vyšší, ale i nižší než základní plat a závisí na ujednání v kolektivní smlouvě nebo na dohodě zaměstnavatele se zástupci zaměstnanců.

Minimální mzdu určuje vláda po dohodě s odbory a její výše pro rok 2005 činila 513 eur za měsíc. U sezonních pracovníků pak dělala 24,29 eur denně.

PRACOVNÍ PODMÍNKY
Pracovní doba nesmí přesáhnout v průměru 40 hodin týdně. Denní pracovní doba pak nesmí přesáhnout 9 hodin, pokud není dohodnuto jinak s odbory nebo v kolektivní smlouvě. Zaměstnanec má nárok na minimálně 30 dní dovolené.
Počet státních svátků se liší v jednotlivých regionech, protože kromě celostátně slavených státních svátků slaví jednotlivé regiony své vlastní svátky. Jejich počet se nemění, maximální limit pro počet svátků za rok je ve Španělsku 14 (v České republice slavíme dvanáct státních svátků).

V případě pracovní neschopnosti je zaměstnavatel povinen zaměstnanci zajistit návrat do původního pracovního poměru po dobu maximálně 18 měsíců, dále při výkonu veřejné funkce a při péči o nemohoucího příbuzného maximálně 1 rok.
Zaměstnanci mají nárok na mateřskou dovolenou (16 týdnů), rodičovskou dovolenou (3 roky) a na dovolenou při adopci a nepřetržité péči o dítě mladší 6 let (16 týdnů).

Španělské pracovní právo samozřejmě dále chrání určité skupiny zaměstnanců jako jsou ženy, ženy -matky, mladiství či zaměstnanci se zdravotním postižením. Pozornost věnuje zákoník práce i bezpečnosti a ochraně zdraví při práci a také odbornému rozvoji zaměstnanců.

Upraveno je též zastupování zaměstnanců odbory (členství v odborové organizaci není povinné, je to právo každého zaměstnance) a spoluúčast zaměstnanců ve struktuře zaměstnavatele. Španělská pracovněprávní úprava se dá charakterizovat jako paternalistická, s významnou regulativní rolí státu při ochraně zaměstnance v pracovněprávních vztazích.
Je tomu tak i přes letité snahy tuto situaci změnit směrem k liberálnějšímu pojetí.

Pracovní právo v Portugalsku

Od 1. května 2006 otevřelo svůj pracovní trh všem novým členům Evropské unie také Portugalsko. Český občan tak již ani v této zemi nebude potřebovat pracovní povolení. V Portugalsku jsou pracovněprávní vztahy upraveny zejména v bezmála 700 "paragrafů" dlouhém Zákoníku práce – Código do Trabalho, který byl přijat v roce 2003.

Tento zákon podrobně upravuje vztahy mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem, kteří se při sjednávání pracovního poměru nemohou od této právní úpravy odchýlit.

PRACOVNÍ SMLOUVA
Způsobilost uzavírat pracovní smlouvu vzniká v Portugalsku dosažením 16 let s tím, že dotyčný musí mít ukončenou povinnou školní docházku.

Pracovní smlouvy lze uzavírat na dobu neurčitou (písemná smlouva není vyžadována) a na dobu určitou (písemná forma je povinná). Ve zvlášť vymezených případech, například při sezonních pracech, nemusí být doba trvání pracovního poměru specifikována.

Zkušební doba se v Portugalsku liší podle doby trvání pracovního poměru a také podle skupin zaměstnanců. U pracovního poměru na dobu neurčitou činí její délka pro většinu zaměstnanců 90 dní, 180 dní pak pro pozice vyžadující speciální odborné vzdělání a 240 dní pro zaměstnance v řídících funkcích. U pracovního poměru na dobu určitou (do 6 měsíců) je délka zkušební doby 15 dnů, resp. 30 dnů nad 6 měsíců.

Pracovní poměr lze skončit dohodou, výpovědí, uplynutím sjednané doby, okamžitým zrušením či vznikem "objektivní okolnosti". V případě hromadného propuštění musí být výpověď zdůvodněna a zaměstnanci doručena nejméně 60 dnů předem. Zaměstnanec má při hromadném propuštění nárok na měsíční mzdu za každý rok trvání pracovního poměru ( nejméně však ve výši 3 měsíčních platů). Zaměstnavatel je při skončení pracovního poměru povinen vystavit zaměstnanci potvrzení o zaměstnání.

MZDA
Mzdu je povinen zaměstnavatel vyplácet v pravidelných intervalech, nejčastěji v měsíčních, ale možné jsou i týdenní nebo čtrnáctidenní. Zaměstnanci mají ze zákona nárok na "13. plat", jenž je vyplácen vždy 15. prosince příslušného roku. Minimální mzda je stanovena zákonem a v roce 2005 dělala 374,70 eura. Kromě řádného měsíčního platu jsou portugalští zaměstnavatelé povinni přispívat svým zaměstnancům na stravné.

PRACOVNÍ PODMÍNKY
Délka pracovní doby činí, stejně jako u nás, nejvýše 40 hodin týdně, a to pokud není v kolektivní smlouvě dohodnuta delší. Práce přesčas je omezena na 2 hodiny denně (nejvíce však 200 hodin ročně). Mezi směnami má zaměstnanec nárok na minimálně 11 hodin odpočinku.

Zaměstnanec má nárok na dovolenou v délce 22 pracovních dnů, kterou by měl čerpat v tom kalendářním roce, za který mu náleží. Termín čerpání dovolené je určen dle dohody zaměstnance a zaměstnavatele. V Portugalsku se slaví ročně 13 státních svátků.
V případě, že je zaměstnanec nemocen a nemůže vykonávat práci, je povinen o tom informovat zaměstnavatele, a to co nejdříve. V době nemoci náleží zaměstnanci příjem ze sociálního zabezpečení. Zaměstnanci mohou v případě nemoci či nehody pečovat o člena domácnosti v nutné míře, a to nejvíce 15 dnů v roce.

Zaměstnankyně-matky mají nárok na mateřskou dovolenou v délce 120 po sobě následujících dnů, z čehož nejméně 90 dnů musí čerpat po porodu. Zaměstnanci-otcové mají nárok na 5 dnů volna v prvním měsíci po porodu. Zvláštní úprava je pak věnována nárokům na dny volna v případě adopce (100 dnů), nemoci dítěte (max. 30 dnů ročně), svatby (15 dnů), smrti (5 dnů).
V Portugalsku jsou, stejně jako u nás, chráněny specifické skupiny zaměstnanců ( děti a mladiství mají zákaz prací s potenciálně škodlivým vlivem na tělesný či psychický rozvoj a mají povinné každoroční zdravotní prohlídky), zaměstnanci s postižením či studující zaměstnanci.

Portugalským zaměstnancům zaručuje ústava právo sdružovat se v organizacích chránících práva zaměstnanců, a to v rámci struktury zaměstnavatele (komise), na evropské úrovni (Evropská rada zaměstnanců) a v odborových organizacích. Portugalské pracovní právo vychází tradičně z hodnot sociálního státu, považující zaměstnance za slabší stranu pracovněprávního poměru. Tato strana by tak měla být chráněna s tím, že účastníkům pracovněprávního poměru se nedostává široké smluvní volnosti. 

Jak se pracuje ve Finsku

Od 1. května 2006 otevřelo svůj pracovní trh všem novým členům Evropské unie také Finsko. Český občan tak již ani v této zemi nebude potřebovat pracovní povolení. Kořeny finského právního systému spadají do dob, kdy byla tato země součástí Švédského království. I přes období nadvlády carského Ruska a vznik samostatné republiky v roce 1917 se tato skutečnost odráží například v tom, že finské zákony jsou publikovány ve švédštině i finštině. Právní úprava pracovněprávních vztahů není ve Finsku koncentrována do jediného právního předpisu, nýbrž do řady zákonů upravujících různé aspekty pracovního práva.

PRACOVNÍ SMLOUVA
Finské pracovní právo upřednostňuje pracovní poměr na dobu neurčitou. Pracovní poměr na dobu určitou je možné sjednat, ale pouze z „ospravedlnitelného“ důvodu. Opětovně uzavřený pracovní poměr na dobu určitou bez takového důvodu je pak považován za pracovní poměr na dobu neurčitou. Pracovní smlouvu lze uzavřít vedle ústní a písemné formy též ve formě elektronické. Zaměstnanec a zaměstnavatel se mohou dohodnout na zkušební době, která nesmí být delší než 4 měsíce, resp. 6 měsíců u pracovního poměru, jehož součástí je zaškolení v délce více než 4 měsíce. U pracovního poměru na dobu určitou pak nesmí zkušební doba přesáhnout 50 % z celkové délky pracovního poměru.

Výpověď ze strany zaměstnavatele musí být vždy odůvodněná s tím, že výpovědní doba se liší podle délky pracovního poměru. Tyto lhůty jsou: 14 dní (když pracovní poměr netrval déle než 1 rok), 1 měsíc (když pracovní poměr trval 1 až 4 roky), 2 měsíce (když pracovní poměr trval 4 až 8 let), 4 měsíce (když pracovní poměr trval 8 až 12 let), 6 měsíců (když pracovní poměr trval déle něž 12 let).

Zaměstnanec může pracovní poměr kdykoli skončit výpovědí. Výpovědní doba činí 14 dnů u pracovního poměru, který netrval déle než 5 let, resp. 1 měsíc u pracovního poměru delšího než 5 let. Tak jako v České republice i ve Finsku mohou zaměstnanec i zaměstnavatel skončit pracovní poměr okamžitým zrušením jen v případě mimořádně závažného porušení povinností.

MZDA
Minimální mzda není ve Finsku stanovena právním předpisem, a její výše tak může vyplývat pouze z kolektivních smluv, jsou-li uzavřeny. Finský zákon o pracovních poměrech uvádí pouze to, že pokud kolektivní smlouva neupravuje výši mzdy, náleží zaměstnanci mzda „v běžné výši a přiměřená vykonávané práci“. V roce 2005 činila průměrná měsíční mzda finského zaměstnance 2454 eur (V České republice to je asi 600 eur).

PRACOVNÍ PODMÍNKY
Délku pracovní doby upravuje zákon o pracovní době (1996). Pracovní doba je, stejně jako u nás, nejvýše 40 hodin týdně. Kratší pracovní doba pak může být dohodnuta v kolektivní smlouvě. Práce přesčas je omezena na 250 hodin ročně.
Nárok na dovolenou upravuje zvláštní zákon o dovolené za kalendářní rok. Zaměstnanci mají nárok na dovolenou v délce dva a půl dne za každý odpracovaný měsíc (u pracovního poměru trvajícího méně než jeden rok jsou to dva dny za odpracovaný měsíc).
Ve Finsku se slaví pouze osm státních svátků oproti dvanácti v České republice.

V případě nemoci musí zaměstnanec informovat zaměstnavatele v co možná nejkratší době a potvrzení o pracovní neschopnosti pak předkládá zaměstnavateli do tří dnů. Výše příjmu v době nemoci, tzv. nemocenská, činí přibližně 70 % běžné mzdy.

Finské pracovní právo upravuje různé typy omluvené nepřítomnosti v práci v souvislosti s mateřstvím či ošetřováním nemocného člena rodiny.

Celková délka mateřské a rodičovské dovolené je 263 pracovních dní, přičemž začíná mateřskou dovolenou v délce 105 dnů. Po ní se mohou rodiče dítěte rozhodnout, zda rodičovskou dovolenou využije otec, nebo matka.

Ve Finsku je věnována pozornost i pracovním podmínkám zvláštních skupin zaměstnanců, a to mnohdy prostřednictvím speciálních zákonů (např. zákon o zaměstnávání mladistvých – 1993, antidiskriminační zákon – 2004.) Zajímavým aspektem finského pracovního práva je z našeho pohledu speciální úprava pracovněprávních vztahů pro zaměstnance pracujících na moři, např. zákon o pracovní době námořníků (1976) nebo zákon o dovolené za kalendářní rok u námořníků (1984).

Finští zaměstnanci se tradičně sdružují v odborech. Mezi členy odborové organizace se počítá přes 70 % zaměstnanců, a to především ve veřejném sektoru. 

Jak se pracuje v Dánsku

Dánské pracovní právo nepočítá se zvláštní ochranou žen, což nebývá v zemích Evropské unie zvykem. A důvod? Dánové se snaží i v tomto směru o rovnoprávnost pohlaví.

V dánském pracovním právu hrají zásadní roli kolektivní smlouvy, přičemž pracovněprávní předpisy poskytují těmto kolektivním smlouvám spíše jen určitý právní rámec.

PRACOVNÍ SMLOUVA
Způsobilost uzavřít pracovní poměr vzniká v Dánsku dosažením 15 let věku. Pracovní smlouvy lze uzavírat v písemné i ústní podobě. Pokud však pracovní poměr trvá déle než 1 měsíc a pracovní doba trvá nejméně 8 hodin denně, musí zaměstnavatel stvrdit pracovní poměr písemně. Pracovní smlouva pak musí obsahovat přinejmenším:
* popis práce
* mzdové podmínky
* místo výkonu práce
* pracovní dobu
* délku pracovního poměru (na dobu určitou nebo neurčitou)
* výpovědní dobu.

Pracovněprávní předpisy v Dánsku obecně neupravují délku pracovního poměru.

Také podmínky pro ukončení pracovního poměru nejsou upraveny obecně platnými pracovněprávními předpisy a liší se tedy v závislosti na tom, v jakém sektoru hospodářství je konkrétní pracovní poměr uzavírán.

Například zaměstnanci v administrativě musí svou výpověď předat v písemné formě zaměstnavateli nejméně v poslední den měsíce předcházejícího ukončení pracovního poměru. Co se týče výpovědi nebo hromadného propouštění ze strany zaměstnavatele, je rozhodující úprava obsažena v příslušných kolektivních smlouvách.

MZDA
Minimální mzdu stanovují kolektivní smlouvy. Mzda je v Dánsku určována dle časového úseku (mzda za měsíc, den či hodinu) nebo podle vykonané práce s tím, že můžou být kombinovány oba způsoby. Zaměstnancům náleží příplatek za práci přesčas, noční práci a práci v neděli. Mzda určená počtem odpracovaných dnů či hodin je většinou vyplácena dvakrát měsíčně, mzdu za měsíc pak zaměstnanci dostanou jednou za měsíc.

Dánsko je specifické i ve způsobu stanovení minimální mzdy – zatímco ve většině států Evropské unie je minimální mzda stanovena normativně (zákonem, vládním nařízením), minimální mzda v Dánsku je určována rovněž na základě kolektivního vyjednávání. Jedno číslo pro zajímavost – vloni činila minimální mzda v sektoru producentů textilu u manuálně pracujících 12,4 eura za hodinu.

PRACOVNÍ PODMÍNKY
Ani pracovní doba není předmětem právní úpravy a její délka je určována kolektivními dohodami. Nicméně obvyklá týdenní pracovní doba činí 37 hodin.

Zákonem je však stanoveno, že pracovní týden má 5 pracovních dnů a mezi jednotlivými směnami náleží zaměstnanci nárok na 11 nepřetržitých hodin odpočinku.

Zaměstnanci vzniká nárok na dovolenou na základě odpracovaných měsíců v roce předcházejícím, a to v poměru dva a půl dne za každý odpracovaný měsíc předcházejícího roku, maximálně však 30 dnů.

V Dánsku není státní svátek automaticky den volna a záleží opět na dohodě. Za práci o státním svátku však náleží zaměstnanci příplatek ve výši 100 % denního platu. V Dánsku slaví 9,5 dne státních svátků, protože tzv. Den ústavy slavený 5. června je státním svátkem až od 12.00 hodin.

Matkám vzniká nárok na mateřskou dovolenou, která činí 4, někdy až 8 týdnů před porodem a 2 týdny po porodu, které jsou povinné. Dle svého rozhodnutí pak může žena využít dalších 12 týdnů, případně prodloužených o rodičovskou dovolenou v délce 10 týdnů.

ROVNOST POHLAVÍ
V době nemoci má zaměstnanec nárok na peněžní příjem na základě výše jeho mzdy, a to maximálně v období 52 týdnů v průběhu 18 měsíců. Tento příjem je vyplácen v průběhu prvních dvou týdnů zaměstnavatelem, a pokud trvá nemoc déle, vyplácí jej orgány správy sociálního zabezpečení.

Zajímavostí je také to, že dánské pracovní právo neupravuje v pracovněprávních vztazích žádnou zvláštní ochranu žen tak, jak je to obvyklé u ostatních zemí EU. Důvod? Zajištění rovnosti mezi ženami a muži. Zvláštní ochrany v zaměstnání však požívají lidé s tělesným postižením.

Pro Dánsko je typická volnost smluvních vztahů týkajících se pracovního poměru, kdy jsou zákonné normy nahrazovány kolektivními dohodami v jednotlivých sektorech hospodářství. Fungují zde také individuální pracovní smlouvy, jež upravují všechny aspekty pracovního poměru zaměstnance.

Pracovní právo je tak v Dánsku velice flexibilní a dokáže reagovat na případné změny a potřeby tamního trhu práce. 

Jak se pracuje ve Francii

Základním právním pramenem francouzského pracovního práva je Zákoník práce (Code du Travail), který byl přijat v roce 1973 a spíše než novou kodifikaci představuje kompilaci předešlých zákonných norem.

PRACOVNÍ SMLOUVA
Pracovní smlouvu lze ve Francii uzavřít pouze v písemné formě a musí v ní být uvedena výše mzdy, popis práce, pracovní doba a místo výkonu práce. Nejčastěji se pracovní poměr uzavírá na dobu neurčitou. Pracovní poměr na dobu určitou je totiž uzavírán pouze pro provedení specifických a časově omezených úkolů, obvykle jde o sezónní práce či nahrazení absentujícího zaměstnance. Maximální délka pracovního poměru na dobu určitou je 18 měsíců s tím, že opětovně může být uzavřen pouze jednou. Za stejných podmínek jako pracovní poměry na dobu určitou jsou uzavírány pracovní poměry v rámci agenturního zaměstnávání.

Pracovní poměr může být ukončen jak ze strany zaměstnavatele (individuální výpověď, hromadné propouštění) tak ze strany zaměstnance. Zaměstnavatel, na rozdíl od zaměstnance, musí ukončení pracovního poměru vždy náležitě odůvodnit, ať už jde o důvody disciplinárního či ekonomického charakteru. Před propuštěním z ekonomických důvodů musí být zaměstnanec pozván na pohovor, kde mu jsou sděleny důvody propuštění. Propuštění je pak účinné uplynutím sedmého dne (15 dnů u vedoucích pracovníků) ode dne tohoto pohovoru. Při hromadném propouštění se tato doba liší v závislosti na počtu propouštěných zaměstnanců od 30 do 45 dnů a počíná běžet od dne, kdy jsou informováni zástupci zaměstnanců a pracovní úřady. Propuštěným zaměstnancům náleží odstupné, jehož výše závisí na počtu odpracovaných let. Při výpovědi z disciplinárních důvodů je výpovědní doba 2 měsíce a v případě vážného prohřešku vůči zaměstnavateli nenáleží zaměstnanci odstupné.

MZDA
Ve Francii se mzda skládá ze základní mzdy, příplatků za přesčasy, příplatků za práci o svátcích, příplatků za noční práci a odměn. Výše mzdy závisí na dohodě mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem. Zaměstnavatel musí ovšem dodržet minimální měsíční mzdu vypočtenou z 35 hodinového pracovního týdne, případně mzdu vyšší dohodnutou v kolektivní smlouvě. Minimální mzda (S.M.I.C.) je určována na základě ekonomického vývoje, vždy k 1 červenci příslušného roku ( k 1.6.2005 činila její výše 8.03 EUR za hodinu).

PRACOVNÍ PODMÍNKY
Na rozdíl většiny států EU, včetně České republiky,  je ve Francii  stanovena týdenní pracovní doba na 35 hodin. Tato délka pracovní doby ale není povinná a zaměstnavatel se může dohodnout se zaměstnancem na pracovní době delší. Každá práce nad tuto hranici je však považována za práci přesčas.  Maximální délka týdenní pracovní doby je pak stanovena na 48 hodin týdně.

Nárok na dovolenou vzniká zaměstnanci po odpracování prvního měsíce, když za každý další měsíc vzniká zaměstnanci nárok na 2 ½  dne dovolené. Za odpracovaný rok tak vznikne zaměstnanci nárok na 5 týdnů dovolené, které si ovšem nemůže zaměstnanec tzv. „vybrat“ vcelku ( maximum je 24 nepřetržitých dnů dovolené ). Kromě toho slaví ve Francii 11 státních svátků, což je ale o jeden méně než u nás.

Mateřská dovolená trvá ve Francii minimálně 16 týdnů: 6 týdnů před předpokládaným porodem a 10 týdnů po něm. Mateřská dovolená je delší v případě třetího dítěte, případně při narození dvojčat a vícera dětí. Matka se může rozhodnout si tuto mateřskou dovolenou zkrátit, ne však na méně než 8 týdnů. Také otcové mají v případě narození dítěte nárok na tzv. otcovskou dovolenou, a to  v délce 11 nepřetržitých dnů.

V případě nemoci potvrdí lékař zaměstnanci jeho pracovní neschopnost na formuláři, který slouží podobně jako naše neschopenka. Zaměstnanec musí tuto neschopenku předložit zaměstnanci do 48 hodin a ve stejné lhůtě uvědomit správu sociálního zabezpečení. 

Ve Francii jsou, stejně jako v jiných zemích EU, chráněny specifické skupiny zaměstnanců, jako jsou ženy, těhotné ženy, děti a mladiství. Francouzští zaměstnanci jsou reprezentováni na úrovni svých zaměstnavatelů svými volenými zástupci a na úrovni vyšší odborovými organizacemi.