Zbyněk Rozbořil je spolutvůrcem konceptu Development Atelier. Společně se svými klienty zde vytváří řešení vedoucí k naplnění jejich obchodních a rozvojových potřeb a snů...
V posledních několika letech se do manažerské hantýrky propracoval nový anglikanismus – self branding – pojem, který bychom mohli přeložit jako budování vlastní značky. Tento termín se stále více zabydluje v koučování, performance managementu a v dalších rozvojových disciplínách. Stejně jako o všem v managementu se i o tomto termínu píší knihy. A stejně jako ve všem v managementu se i na tento koncept lepí spousta technokratických zkratek a zkreslení. Přitom původní myšlenka je nadějná, s potenciálem přispět k naplňujícímu životu v často neosobně řízených organizacích. Je třeba jej ale pojmout, ideálně z pozice selského rozumu.
Nejprve ale krátce o tom, co osobní značka není. Výraz „brand“ evokuje, že je člověk přirovnáván ke zboží. Self branding je v tomto kontextu chápán jako aktivita vedoucí k vytvoření rádoby atraktivní, avšak často neautentické identity. Zadání pro tvorbu osobní značky může znít třeba jako „hlavně ho naučte, aby se prodal!“ nebo „musí být víc vidět“ v krajním případě „převlečte ho do nějakého líbivého image“. Už z těchto zadání je zřejmé, že osobní značka slouží k tomu, abychom někoho přeměnili v něco, čím není. Děláme z člověka pasivní produkt a snažíme se mu vymyslet rozumnou marketingovou strategii.
Jenže právě v tom je ta finta … pojďme se na chvíli inspirovat od mistrů … pokud se podíváme na ty, kteří mají všeobecně známou „značku“, zjistíme, že výkon a chování, jež tolik obdivujeme, je zpravidla výrazem jejich nejhlubších hodnot, přesvědčení a vášní – tedy něčeho, co v nich již dávno bylo a oni tomu jen nechali svobodný a plný průběh. Nemyslím si, že by Gandhí, Picasso, Kafka, Havel nebo Luther King záměrně řešili, jestli jsou dostatečně vidět nebo ne. A přece jsou známými ikonami a lidé okolo nich se nechávali strhnout až estetickou kvalitou jejich výkonu.
Celá myšlenka autentického self-brandu stojí na dvou klíčových dovednostech: (A) umět rozpoznat v čem je Vaše opravdová vášeň a (B) schopnosti permanentně hledat ideální vyjádření toho, čemu se chcete v průběhu svého života věnovat naplno a v čem vyniknout. Čekali jste víc? V tom případě Vás asi zklamu. Tvorba osobní značky je podle mého názoru o konzistentním prozkoumávání vlastního já a permanentní snaze vyjádřit svůj potenciál v co nejčistší možné formě. Marketingově řešeno není to push ale pull strategie; neválcuje, ale spíš inspiruje. Je to strategie zevnitř (hodnoty) ven (jejich projev v konkrétním chování).
Přitom už jen otázka „v čem je má opravdová vášeň“ vyvolá v našem pošlapaném sebevědomí rozpaky a mírnou nevoli a často až sarkasmus. Neumíme se na podobné věci ptát a přijde nám to tak jaksi nepatřičné. A představa, že bychom se mohli realizovat v práci? Ufff … pomalu, hlavně příliš netlačit na pilu, že ano? Ale myšlenka vlastní značky je právě přesně o překonání sarkasmu (v Čechách tak hojnému) a o soustředěném naslouchání toho, co hluboko uvnitř nás volá po zrealizování.
Dovolte mi tedy, abych Vás pozval ke krátkému zamyšlení. Nejde o nic jiného než zodpovězení následujících otázek:
Jak se Vám líbilo přemýšlení? Možná jste v něm objevili zárodek něčeho, co by se mohlo stát zárodkem Vašeho budoucího brandu - autentického, takového, který dává energii a nadšení jednak ostatním, ale hlavně Vám. Pokud jste zjistili, že se ve Vás takový projekt rodí, už na nic nečekejte a pracujte na něm naplno. Picasso nikdy nepracoval osmihodinové šichty, nikdy nebyl zaměstnancem. Tvořil něco, co bylo projevem jeho hodnot. Jeho práce je odkazem. Vyjádřil svůj brand. A stejnou šanci máme my všichni.
Navazující článek najdete zde.
Přidat komentářKomentáře
Ale krásným příkladem jak udělat něco z vlastních dovedností a choutek je důchodkyně Jacquie Lawson(ová). Račte si ji vygooglovat.
Není to pro lidi, kteří míří na nějakou řadovou práci na manuální nebo na pozice všelijakých nejnižších techniků a manažerů. Tam je osobní individualita při hledání práce jednoznačně velice kontraproduktivní, tam to funguje metodou výměny "kus za kus" a ty "kusy" musí být vzájemně co nejpodobnější.
Ostatně za veškeré úspěchy i katastrofy lidstva mohla silná emoce. Od Hitlera a jeho: "Náš národ povstane, jsme k tomu předurčeni", přes Kinga s myšlenkou rovnosti až po Dalajlámu s vizí svobody. Tak rozdílné cíle a přesto stejně silné a eforizující. Ale jak ji najít...