Miminko je dar a nic se mu nevyrovná – říká v dalším rozhovoru Martina Azabi. Martina pracuje ve zpravodajství České televize. Pracovala tam před narozením dětí a zpátky se vrátila letos v létě.

Martino, nemůžu se Tě nezeptat, kde se vzalo tvoje exotické příjmení Azabi?

Příjmení Azabi mám od svatby se svým manželem z Tuniska.

Máš dva krásné, zdravé kluky, plánovali jste to s manželem. Myslíš, že ten počet je konečný? :)

Určitě plánovali, už vlastně v době, když jsem lítala do Tunisu. Vždycky jsem chtěla děti brzo a příjemně mě překvapilo, když s rozhodnutím pro miminko přišel první právě manžel. Co se týče počtu, opravdu nevím, jako malá jsem snila o velké rodině o počtu minimálně tří dětí. V Tunisku je normální mít dětí třeba  sedm, jenže tam je život úplně jiný a je automatické, že ti všichni pomáhají, nikdy nejsi sama a příbuzní nebo sousedi se s tebou starají o povinnosti, aniž bys je žádala. U nás máš opravdu velké štěstí, když fungují aspoň babičky. Další otázkou jsou finance, dnešní dětičky toho nechtějí a nepotřebují málo, chceš pro ně kvalitní vzdělání, pěkné oblečení, kroužky a s rozpočtem to zamává.

Jak dlouho už pracuješ v ČT, bylo pro Tebe těžké odejít na mateřskou?

Do televize jsem nastoupila v čerstvých devatenácti letech jako asistentka produkce Dobrého rána s ČT, tehdy to byla neuvěřitelná příležitost, perfektní přivýdělek ke škole. Začátky to byly ale drsné, nicméně jsem vydržela až dodnes, čili asi deset let. Na mateřskou jsem šla ráda, moc jsem se těšila a ještě před odchodem jsem avizovala, že se ráda vrátím. A to celkem časně, protože jsem si uvědomovala, jak nerada bych televizi ztratila. Odcházela jsem asi tak v pátém měsíci, měla jsem rizikové těhotenství. S prvním chlapečkem jsem se vracela v jeho pěti měsících na tři dny týdně, částečně jsem pracovala i z domova. Po porodu druhého syna mi opět vyšli vstříc a vrátila jsem se v jeho devíti měsících. Té vstřícnosti si opravdu vážím.

Mnoho maminek si s prvním dítětem nedokáže představit, co všechno se změní. Jak rychle jsi se aklimatizovala ty. Jak lehké/těžké bylo dostat se do role maminky?

Jediné, co bylo náročné hned od začátku, byl předčasný porod prvního syna o pět týdnů dříve. Amir musel být pár dní v inkubátoru, to jsem nesnášela dobře, strávila jsem dva týdny v porodnici a nesmírně se těšila domů. Ostatní už pro mě nebyl problém, všechno šlo hladce, i když nedostatek spánku se opravdu projevoval jak fyzicky, tak i psychicky. Amirek toho moc nenaspal. Často mi chyběli přátelé a volnost jít kamkoliv a kdykoliv. Naštěstí manžel pomáhal a hlídal, takže jsem si nějakou kávičku časem dopřála. Narození druhého syna bylo snazší, už jsem věděla, co mě čeká. Jinak mě ale mateřství naplňovalo, moc jsem si to užívala a užívám dál. Miminko je dar a nic se mu nevyrovná.

Druhé dítě přišlo přirozeně nebo jste to plánovali, aby jsi mohla být s klukama delší dobu doma?

Vůbec ne, my s manželem zas tolik neplánujeme. Prostě jsme si jednoho dne řekli, že chceme, aby byli sourozenci věkově blízko od sebe a to se nám podařilo. Věkový rozdíl chlapečků je 2,5 roku.

Nechyběla Ti práce?

Doma jsem byla s každým chlapce asi rok, pokaždé jsem musela odejít na rizikové těhotenství. Práce mi určitě chyběla, ale samozřejmě ty první měsíce člověk neví, čí je, a tak na to nemyslí, ale jak jsem se oklepala, už jsem žhavila telefon.

Kdy jsi začala přemýšlet, že se vrátíš do práce?

Už během těhotenství jsem se snažila v televizi vykomunikovat, že neodcházím navždy. Nechci vypadat jako krkavčí matka, spousta lidí si teď může klást otázku, proč si teda měla děti? Ale já to tak mám, neuměla bych být jen doma, rozhodně by to k náladě nepřispělo, takhle se vracím z práce domů šťastná a rodině předám pozitivní energii. Nehledě na to, kdo si dnes může dovolit zůstat doma 3 roky z materiálního hlediska.

Myslíš si, že zaměstnavatelé v Česku jsou k matkám vstřícní a situace se nějakým způsobem zlepšuje (např. zakládáním firemních školek apod.)?

Já jsem měla opravdu štěstí, moji šéfové mi pokaždé vyšli vstříc a navíc televize je opravdu časově flexibilní, čili si můžeš upravit pracovní dobu. Co vím od manžela, který pracuje ve velké zahraniční firmě, u nich funguje práce z domova a zkrácené úvazky. Ale z mého okolí slyším neustále, že by maminky rády pracovaly a nemůžou sehnat práci nebo nemají hlídání. Firemní školka je geniální nápad, ale s naší legislativou těžce realizovatelný, takže jich moc není. Já bych firemní školku více než uvítala. Celkově bych řekla, že v ČR ještě stále není pro pracující maminky příznivá doba.

Jak rychle jsi si zvykla na pracovní režim, nebyla jsi myšlenkami v začátcích stále doma u kluků, dokázala jsi se plně soustředit?

Ono si člověk musí říct, rozhodla jsi se pracovat, tak pracuj. Zvykla jsem si hned, i když často bojuji s únavou, člověk skončí jeden úvazek v práci a doma začíná další. :) Ale nestěžuju si. Samozřejmě často v práci na kluky vzpomínám, ale vím, že jsou v dobrých rukou a mají se krásně,  opravdu není problém se soustředit.

Dokázala by jsi se po porodu vrátit hned do práce a nechat manžela, aby se staral o chlapce a o domácnost?

Určitě, kdyby to tak manžel chtěl, proč ne. Vím, že se umí postarat perfektně, často je s nimi, když já pracuji a je báječný táta. Tenhle trend vídám stále častěji, na hřištích už nejsou jenom ženy, ale i muži a je to dobře.

Jak to máš zařízené s hlídáním, využíváš chůvu, školku, rodinu?

Hlídá mi jedna z mých nejmilovanějších osob v životě – moje maminka. Sama se mi nabídla a dělá to ráda, kluci ji milují a i my dvě spolu vycházíme bez problémů. Když hlídá, nechávám jí absolutní volnost, ničím ji neomezuji a funguje to. Jelikož často pracuji večer, hlídá i manžel. Starší chlapeček teď nastupuje do školky. Nějaký čas chodil i do soukromé školičky od dvou let, kde se mu moc líbilo. Popravdě nevím, zda bych kluky svěřila chůvě, je zvláštní, když ti částečně děti vychovává vlastně cizí člověk.

Když nad tím tak přemýšlím, myslím si, že není důležité, aby maminka byla s dítětem v kontaktu 24 hodin denně. Důležitější než doba, je kvalita stráveného času. A jak lehce/těžce se Ti od kluků odchází?

Naprosto s tebou souhlasím. Mateřství je svým způsobem stereotyp a znuděná vyčerpaná matka na plný úvazek je dle mého soudu horší, než pozitivně naladěná, i když ne vždy po ruce. Ale tím vůbec neodsuzuji maminky, které se věnují dětem nepřetržitě, protože naopak mají můj obdiv a jestli je to naplňuje, pak je to jenom dobře. Odchází se mi dobře, protože vím, že budou v pořádku a naštěstí můj odchod neprovází žádné scénky, kluci vědí, že s babičkou je velká sranda a že se mamka zase vrátí. Nic jim nechybí.

Žít v domácnosti se třemi chlapy je určitě hodně náročné, jak si to jako křehká žena kompenzuješ, dopřáváš si nějaké čistě holčičí radosti? :-)

Vlastně ani moc nekompenzuju, když mám volno a nejsem v práci, chci být právě s nimi, to mě naplňuje ze všeho nejvíc. Samozřejmě si občas dopřeju třeba návštěvu u kadeřníka nebo klasické „courání“ s kamarádkami po obchodech nebo si užívám posezení v restauraci s manželem, protože doma si toho kolikrát nestihneme tolik říct.

Autor článku: Zuzana Hálová

Zuzana Hálová
Jsem nejmladší členkou týmu plenkyvpráci.cz. Vystudovala jsem Policejní akademii a sociální a masovou komunikaci. Po studiích mi největší ,,školu,, dala víc než dvou a půl letá praxe ve zpravodajství České televize, kde jsem poznala spoustu zajímavých osobností, získala důležité kontakty a naučila se pracovat s informacemi. Často jsem se v tom obrovském mumraji lidí cítila jako mravenec v mraveništi, ale stálo to za to. Je neskutečné, kolik práce a lidí stojí za reportáží, kterou doma u televize divák zhlédne za minutu a půl. V současnosti už sice nepůsobím v televizi, ale i nadále jsem v permanentím kontaktu s médii a novináři. Všechen svůj volný čas trávím s dvouročním Šmudlou, border kolií, který miluje všechny lidi a celý svět. Skáčeme agility, chytáme frisbee, plaveme a sportujeme na kole. Moc rádi cestujeme a nesnášíme nicnedělání!

Zdroj: Plenkyvpráci.cz